Šílenýšílenýšílený.
Rozhodnutí. Zjistila jsem, že to fakt funguje jako probouzení. Každej den se probouzíme z včerejšího. Každej den o kousek jasněji. Tedy většinou ne. Ale přání ať je otcem - tak teda jo. Rozhodnutí není důležitý. Člověk na to, co chce přichází pomalu. Zkoušení rolí, kostýmů, scén, replik. Je to jak cibule, dostat se až k jádru.
Nejdřív vylučovací metodou. Zbyla chemie pro restaurátory. No tak ať.
Ta lepší část. Dlouhodobý přání. Od deseti let. Co od deseti... ještě Foglarovy komixy.
Podepisovala jsem se zásadně Stopařka a bydleli jsme v bývalý klubovně.
Ve dvaceti konec, dopis na ústředí. Rychlá odpověď. Potkáme se.
V pruhovaných šatech projíždím snad všechny červený ve městě. Snažím se dohnat...kolik? deset let a mám pět minut zpoždění. Toho osudovýho, zbytek mě nezajímá.
Je to na první pohled. Člověk, kterýho bolí záda ze spaní venku se pozná v Brně na Čáře na dvacet metrů. Strašně zpocená, žádný peníze, koloběžka, prej taky na první.
(Takže to tak už bude pořád?)
Smích. "Hele v pohodě, já se skautem začal ve dvaatřiceti." (A ve vzduchu, ne to není... ) Tramp.
V oddíle s názvem Stopaři, jediná nebo skorojediná holka na většině akcích a prej "Hej podle mě nemůže být v oddíle žádná holka, ale ty seš skoro jako kluk." Snila jsem o tom, že mi vlasy narostou přes noc.
Šlo to těžko, ale šlo. Po roce a půl bez řasenky a žehličky na vlasy. Bezpředmětný, směšný, jasně. Pořád hledám. A dneska snad už popadesátý kaponastr. Dis mi nikdy neladí. Mít u školy arboretum, jediný přání. Aby neprodali usedlost v horách. Abych to měla po cestě. Trhám listy stromů, rozřezávám je příčně, podélně i šikmo. Dívám se skrz.
Obouvám po roce pohorky. Odmalička zničený výstupem na Triglav. Tatry, Pyreneje, Bílý Karpaty, Alpy. "Nikdy bych do tebe neřek že seš takováta kabelková holka..." Aurevoir.
Průsmyk, jsem tátovi do půli noh, zpocený pruhovaný šaty.
Jako kdysi. Umím fakt hodně nahlas zakřičet "hej". Dost se to hodí. Čtu o výchově, o dětské psychologii. Autista mi mlátí hlavou o okno, ženskou s hysterickým záchvatem považuju za herečku. Respektuj a buď respektován. (Klít pod fousy. Jedině pod fousy.)
A všechno. Všechno jak na běžícím páse. Učím se lidem říkat pane. Říká se, že lidi, co jednou šli do práce se už nedokážou učit. Říká se toho spousta. Je suis la castafiore.
A pak ty hvězdy. Jasnější než kdekoli jinde.
od Luisa
dne 28.10.2014 20:04 ·
3 Komentářů ·
437x čteno ·
Deset let a mám pět minut zpoždění.
KapoDastr !
Takhle nějak si to vlastně přestavuju, hromada myšlenek, nápadů a pamětí spletený do sebe až k nesrozumitelnu. Jen nahodit udici a nablind chytit, něco.
A mám dojem, že to o člověku vlastně vypovídá víc než máloco. Naprostá většina řekne míň, abych to otočil.
Na běžícím páse zpoždění pět minut.
já byl skautem (vlčetem) snad od narození, a svůj kroj z těch
dob sem dlouho, předlouho schraňoval -
jenže já byl dřív i strašně hubenej, že by ten kroj snad ani molům nebyl,
tak ho časem, a asi i proto (vzteky), sežrali...,
a Foglarovky jakbysmet,
a to je můj skorosoused a dobrej kamarád potomkem
jednoho z tvůrců Rychlých šípů ( Fischer) -
kdyby tak věděl...
ale jen o tom to tady není, žejo, ale počkej -
takže "kapodastr", jo, další asociace na mýho bejvalýho
kytaráka v kapele, kterej byl tenkrát schopnej zrušit koncert,
když ho nemoh na pódiu najít, a to se jednalo jen asi o minutový
interno
...a pak ty hory, a listy zbavený masa, a výkřiky lidí,
co nemusej bejt zrovna zas tak úplně syrový a opravdový
jedno za druhým tu vyrůstá, a ani ten název na to neměl vliv,
a koukám že ani to, že sem po letech o kus dál a unavenější,
když podobný texty pořád uměj takovým rozmachem něco vrátit -
s dovolením do oblíbenejch, teda zatím jen ten text,
pak se uvidí :),
a děkuju, protože tohle já neumím (ani hledat),
a Tys tady
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
