Tak jako plod střídá květ a sníh zase listí. Podzim, znejistěn, přimluvil se za mé čtvrtstoletí dnes. Větráky se točí naopak, veverky stíhají divočáky, sojky míří za malíři, stoly pouští odnože, stmívá se už ráno.
Kdeže ! Za vteřinu neunikne rok. A zároveň ano. Když uposlechnu svůj klid, vykolejím. A ovšem se připletou lidé, ti směšní, co nechápou ty vážné za hluchými zdmi a v odumřelých lebkách lomikámen.
To právě ten ! Ten kámen-nerost náhradník. Vnější příčinou rámovat a přece vlastní si přihnu ze slibu. Je málo slaný a trpký, jak poctivě odvařený je.
Tu lež nechť svléknu bez tíhy se ohlédnout.
Ještě než ale dopovím beze slov záblesk ten.
... že jsem, který jsem. Tak jako plod střídá květ
a sníh zase listí.
od Egon Sirka
dne 09.11.2014 23:07 ·
6 Komentářů ·
630x čteno ·
V poslední době čtu ráda takovýhle texty. Jsou tak dokonale zbytečný. A dokázal by to napsat každej (neber si osobně, jen tak plácám nad tím stylem). Což je fajn.
Nevím jestli bych lpěl tolik na slovosledu, ale pro větší patrnost jsem zakončil
dnes
jen kdyby na to slovo nějaký čtenářik zapomněl.
A
Je o to: Ještě tohle a tamhleto a stalo se taky to a tamten udělal toto ....
Malý moment (prvně identifikovaný v knize P. Ouředníka Europeana - Stručné dějiny dvacátého věku) který si sem tam pujčím a právě pro tuhle již tradiční narozeninovou formu mi to přijde příslušné.
Jinak s Luisou zde souhlasím, není to nijak náročné, spíš jde z části o jistou metodu automatického psaní, nahrubo sčíslou. A ne každému voní tak jako jiným, že. Jako třeba Hrabalovi, který za horkých letních dní, opájen džbány piva a automatickou metodou, oslepen sluncem bušil strojmo do vyprahlých stránek ostře sledované vlaky. Tak nějak to určitě bylo.
Ne, nečte se mi dobře. A vím čím to je. Tys psal z pocitu, ne ze slov. A to celou věc dělá cestou (i když už je takto zaznamenána), respektive širokosáhlou obklikou do prostoru, co nemá ohraničení. Tedy slova máš možná vloženy k Tvému poslušně, ovšem neobratně a z takových, ne že sešla rosa, tedy co by čtenář k takovému mohl, nýbrž ještě nenapadala. A chce se mi říci, že jeden může klidně pravit, že je tomu právě naopak a mohl by mít pravdu po svém. Ale tak už je to na světě zařízeno, když už nejde obraz přímo, slovo může pohnout vjemem druhého.
Ale je to blog. Tedy budiž ke Tvé radosti.
Egone!
Takhle to teda vůbec nezkoušej. Štve mě, když se někdo ohání tak romantickými představami (né, tím nemyslím vyprahlýho Hrabala a pivo), jako že stačí si někde sednout, někde kde je teda teplo a pivo, bušit do stroje a pak to odevzdat a ejhle! román je na světě a náhodou ho nikdo nepřekoná. Nevěřím tomu, protože jsem byla vždycky přesvědčená, že se to dělá zhruba tak, že člověk trpí v životě a to mu dává báječnou příležitost radovat se na papíře... a... a to je všechno a říkám daleko víc, než by se v komentáři pod textem slušelo.
Abych se vyjádřila přesně a k formě, zkopíruju Inku: Tys psal z pocitu, ne ze slov. Ano! Z té vší štrapáce tam není nic. Jsou tam jen náznaky čehosi. Ach, začínám se durdit a nudit a kdovícovšechno nad tvým blogem. Uzavřu to jednoduchým důvodem - nedá se tomu smát. Já se potřebuju u čtení smát, no, klidně i plakat, ale prostě něco. (to, jestli mám smysl pro humor - o tom naprosto nejsem ochotná diskutovat, pch) Vědět co autora těší a čím se trápí...
Jarku dávám avi ačkoli nevím, jak moc jsem se vyjádřila k tomu na co jsi upozornil.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
