Hmyzím krůčkem souká se den
a všechny včerejšky zapomněly doma
rozmazlené děti
nemám je ráda a nemyslím tím přímo je
tedy děti
myslím tím ty
co žijí ve stínu života
herce co pijí z flašky v papírovém sáčku
a jejich kritiky
bezdomovce na lavičce
A ti co procházejí
jim smířlivě vhodí do klobouku pár mincí
v domnění že příštích dvacet let bude lepších
snad
že život bude lepší
že oni jsou lepší
Myslím tím ty
co předstírají že všechno je jak má být
a přitom páchají demonstrativní sebevraždy
nebo se bojí pavouků
životní příběh si nechali napsat idiotem
zvrhlá hovádka
co smůlu si nosí na tkaničce od bot
když říkají přehnal jsem to
sakra
já vim že sem to přehnal
A přes všechny své uslintané vzlyky neslyší
že ulice hraje na housle
a přes všechny své uslintané vzlyky nevidí
lézt domy po žebříku
až do nebes
od Stinohra
dne 27.02.2015 20:11 ·
13 Komentářů ·
374x čteno ·
Hmyzím krůčkem souká se den
a všechny včerejšky zapomněly doma
rozmazlené děti
tak, a sme tu na dvou kolejích -
včerejšky zapomněly děti, nebo děti zapomněly včerejšky,
páč pak se, rozkročen, dorozumívám s ostatním textem
jaksi zkoumavě, a ne hned můžu dál...
myslím tím...herce co pijí z flašky v papírovém sáčku
a jejich kritiky
bezdomovce na lavičce
a ti co přicházejí, jim smířlivě vhodí do klobouku pár mincí -
ha, komu, hercům, nebo bezdomovcům? nebo všem?
co žijí ve stínu života
dycky sem chtěl strašně vědět, jak se to pozná?
jak se pozná, že tam sem, nebo že spím ve světle,
žiju v stínu, a že je to právě stín života, když vypadá
jak běžnej stín, žejo, a otáčet se v každým pěkným počasí
jen proto, abych si toho hajzla za sebou změřil se slovy:
„hele ty šmíráku, seš ten života, nebo jen ten mý postavy...?”
A přes všechny své uslintané vzlyky neslyší
že ulice hraje na housle
a přes všechny své uslintané vzlyky nevidí
lézt domy po žebříku
až do nebes
tady jen úsměv a přikývnutí...
- - -
první polovinou možná nepříliš vtáhnut do textu,
druhá jistou agresivitou žene obraz úspěšně dál,
abych pak v závěru, otoče se, konečně přitakal
i jistý laskavosti, dopohlazení, srozumění
:) až se musím usmát svojí přízemnosti. Ale chtěla jsem říct, že tohle slovní spojení mi evokuje pavoučky, ty malé... a pavouci do hmyzu nepatří.
Ale. K věci.
Musím říct, že jsem to málem nedala. Je to složitě napsaný, řekla bych, strašně žensky napsaný. A to teď vycházím z toho, že jsem v jednom videu slyšela, že ženy mají v mozku všechno spojený se vším a můžou proto lehce přepínat témata a hledat souvislosti kde už snad ani nejsou. A přijde mi, že člověk, kterej v mozku podobnou autodráhu nemá, ten tvůj text nedá, tak jako jsem ho nedala já na první dvě čtení a až pak jsem se rozhodla, že zkusím ty - podle mě propasti, co v textu jsou - překlenout nějakou vlastní úvahou.
Takže nakonec mi ten text připomněl dny, kdy jsem se bezcílně toulala ulicema a říkala jsem si, že teď jsem úplně na dně a buďto to zlomím nebo bude konec. A nikdy jsem asi nic nezlomila, všechno to byly jenom zbytečný strachy ze změn, zbytečnej smutek z nesplněnejch snů nebo tak něco.
A proto se divím tomu závěru. Já přece tenkrát slyšela hrát ulice na housle, jenom jsem nenáviděla ten zvuk, já přece tenkrát viděla domy růst do nebes, jenom mi to přišlo příliš vysoko. Prostě jsem byla už znechucená úplně vším. A proto si myslím, že ten závěr je alibistickej, že se snaží člověka lacině přesvědčit o něčem, čemu sám nevěří. Proto ten závěr nechápu.
a přitom páchají demonstrativní sebevraždy
nebo se bojí pavouků
Tak tohle je úžasný, jak jsi postavila tohle buď a nebo vedle sebe.
Jsem v podstatě spokojená. I s ohledem na zdánlivou zmatenost. U mně ovšem až na druhý pohled. Už když jsem ji četla poprvé, viděla jsem myšlenkové posloupnosti jak hezky krůček po krůčku, až do finále. I když nejspíš ne každý to může vnímat stejně.
A mám tu dvě věci k nelíbení.
A přes všechny své uslintané
Ty repete, tak jak jdou, nesedí mi docela. I když, pokavaď si vzpomenu na Tvůj ústní projev při přednesu, věřím, že potom by mi nevadilo. To poslední je - až v závěrečném verši. Pryč s ním! V takovém závěru je zbytečnost a samo o sobě tu až škodí.
ta obrazotvornost kterou mám rád, řekl bych taková(ale řeknu jen ta), všecko vidím neurčitě (málem jsem napsal teď vydím) a tak nějak relativně zkusím jinak, po rubu, hm:
Co ten název, ale na co názvy. Jako vejít do vetešnictví, které je vlastně opravnou koberců. A možná raději čtu díla, kde není slyšet nějaká žluč bo její nástin a ta naděje, která je jen jedna, prý. Nebudu to svalovat na tvoje přízvisko, ale ač se může zdát stín života ponděkud nenovějším konstruktem, spokojeně jsem se k němu přivinul.
Jo už vím co mě tam drhne, je to ta generalizace. Ta malá řečnická figurka o kterou principem jde jen málo, ale které nenechávám postát.
Myslím tím ty
co předstírají že všechno je jak má být
oni oni oni. Zlí oni. Zbytnělé terčíky posměváčků.
V posledku trošku zvážním: Byl-li by tvůj textík osobou, vřele a trochu dojatě ji obejmu.
Mne Ti to posmrdkáva dajakou trochu ťažkopádnou moralitou. Prvý odsek je „učiněný“ galimatiáš. Hneď mi aj napadlo Mihálikovo „Báseň tvoria vety, jasné a presné. Vráťte Vašim básňam interpunkciu a uvidíte, ako sa Vám rozsypú“ Deti, herci, kritici (či kritiky), bezdomovci – koho s kým stotožňuje, koho od koho rozlišuješ, nepochopil som. Nehovoriac o verši 3 a 4, v ktorých nevedno, čo je podmet. V pokračovaní potom prichádzajú na scénu ešte nejaký neurčitý (zrejme len pre mňa) oni a už si len domýšľam, čo si chcela vyjadriť, na čo poukázať, koho demaskovať... Čo jenačisto v rozpore s predstavou angažovanej poézie, ktorú báseň asi má zastupovať.
Zhruba tejden přemejšlim, jak říct, že se mýlíte... tedy, ne že by to byla dobrá báseň (to tu obhajovat nehodlám), ale že moralizuju nebo tak něco a nebo dokonce zmíněná žluč, protože to je mi tak nevlastní... To mě zase jako nechtějte nasrat. Nebo vám to přečtu u Vorony :) a budeme trpět svorně.
Beru na vědomí, je to zmatené, nepochopitelné a neuchopitelné a navíc vrcholně nesympatické. Prostě jsem se vyjádřila blbě, skutečně nikdy jsem se tak nerozešla se čtenářem snad, tak jako teď... a to mě mrzí...
a díky že mluvíte,
že se mnou mluvíte.
Mňau.
Tak samozřejmě se k tomu musim vyjádřit já, ačkoli to se asi nechtělo ale!
Já už si kolikrát, Stíno, všimla, že říkáš v básni to proklatý "oni". Zarazilo mě to jen z toho důvodu, že já u sebe podobný věty automaticky škrtám, protože já moralista jsem a snažim se nebýt a aby se to nevědělo. A právě proto jsem si už víckrát říkala, že ty si to můžeš dovolit, protože třeba já bych tě z moralizování nikdy nepodezřívala. A jestli je to nesympatický... asi neni, možná krutý trochu, ale právě dneska jsem si říkala, žeta krutost je v určitý míře nutná. Takže. Slyšeli jste to :)
ak samozřejmě se k tomu musim vyjádřit já, ačkoli to se asi nechtělo ale!
přemýšlím, proč by se nechtělo a napadá mě jenom, že jsem neposlala avízo snad, to je možný, ale věř, že omylem, že snažila jsem se poslat všem... ale rozhodně tvoje reakce vítána. Já mluvím o nich, abych nemusela říkat, že já, nejsem moralista, ale jsem alibista, což je možná horší :)
díky, luis.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
