Bylo to v roce 99. Stébla slámy, zelená tráva, cvrčci. Chalupa s orchestriónem v televizi. Procházel se tenkrát po trávníku. Seděla jsem tam asi hodinu a dívala se na něj. A bylo mi to jedno.
Noci nejsou tak hrozné. Nepamatuji se, že by byly. Jsou to dny. Ty s jasnou oblohou, které se propalují vědomím i po čase. Zbůhdarma krásné. Takové slunečno, že bych měla chuť chodit po ulicích s kbelíkem a sbírat z nich tu broskvovou barvu, vracet ji zpátky do lahví a říkat: to stačí, stačí trošku.
Přechází to. Tak kolem půl paté. Už není takové horko, všechno růžoví, zastaví se čas, hrdličky si pobrukují svoji odjakživa stejnou písničku a všechno dělá dojem, že to tak bude napořád. A já už se nestydím být líná, odhodím všechnu práci, řeknu ahoj všem hloupým řečem, sednu si na zápraží a čekám. Nebo se jen tak dívám. Nebo piju kakao. Občas se jdu podívat, jestli za domem nerozkvetl další jahodník. Vždycky nějaký rozkvete, nevím jak to.
Potom zajdu do domu, zatáhnu závěsy, zhasnu a usnu. A nikdy nepřemýšlím, jestli jsem udělala všechno, a jestli jsem měla dost. Vždycky si řeknu jen: víš, babi, bylo by fajn, kdybys tady byla, už bychom uklidily po večeři, daly vodu na koupání a pustily televizi. Devadesát devět dní v roce usínám s touhle myšlenkou. Ty zbylé dni prší.
od Luisa
dne 19.03.2015 09:24 ·
7 Komentářů ·
393x čteno ·
Já jsem si to přečet.
Těžko tomu (o čem mluvím) přiznat nějakou hodnotu/míru ovšem zdá se mně, že už jsem tohle jednou četl, vlastně je to opravdový. Ne ten text, ale ten podtext, tu náladu, styl. už to mám očima ohmataný. Jakože zrnko melancholie, pak spoustu príma textu zdánlivě každej pes jiná věc, malý zvrat, civilní výrazivo proložené solidním obrazem a jakés samozřejmé plynutí textu, však víš jak píšeš, čtu to rád.
Pro tentokrát mně stačí říct - text mě nepřekvapuje.
A těžko tomuto přiznat nějakou hodnotu nebo míru.
zvláštní, osobní...a to je na tom fajn...
a asi to přijde jednou na každého
ty vzpomínky na babičky a na matky, co všechno zvládaly, měly v životě řád a tak no...
bylo to fajn zastavení tady :-) díky Luis :-)
... každej má svý dni, kdy prší/neprší... občas přemýšlím jakou hodnotu má náš život, k čemu to je všechno dobrý, proč se plahočit dál, proč se o něco snažit... a možná že jednou z důležitých funkcí je být nositelem vzpomínek. Nejenom funkcí (protože vzpomínky jsou strašně důležitý pro jsoucnost i budoucnost), ale i obsahem.
Asi to neumím líp napsat, jsem línej se víc namáhat, ale - musíme udržovat kontinuitu... a tohle psaní je právě o tom. Rád si připomínám, neb opakování je prý matka něčeho, ech, čeho, to jsem nějak zapomněl :-)
... a ještě k něčemu to možná pro mě bylo dobrý - možná už mám námět na tématický referát o hrušce.... uvidíme. Takže dík za inspirativní čtení!
„Bylo to v roce 99. Stébla slámy, zelená tráva, cvrčci. Chalupa s orchestriónem v televizi. Procházel se tenkrát po trávníku. Seděla jsem tam asi hodinu a dívala se na něj. A bylo mi to jedno.“
začátky textů, jj...,
tady si asi člověk povětšinou utváří prvotní vjem
už zavrtěním se na židli, ve kterým se v podstatě pořád ještě
chystá na text, kterejžto (počátkem, úvodem) ho má možná teprve navnadit, připravit -
on (text) se však už rozeběhnul, takže je lepší chvíli setrvat, ubezpečit se,
že se tak v tý správný chvíli děje, a umět se přinutit k soustředění se
na slovo, ne na to, že si "něco" přečtu...
hm, takovej prolog k pochopení toho níž, asi...
k citovanýmu -
hnedle mě zastihlo, zjevně nepřipravenýho,
a s jiným asi rozmarem v kapse: co je Ti jedno, teda co Ti bylo jedno -
stébla slámy, zelená tráva, cvrčci, chalupa s orchestriónem v televizi,
nebo to, že se procházel po trávníku, nebo žes tam seděla...?
čtu opětovně a vadí mi už to, že si neumím přečíst tenhle kus
na první vcelku, a nutí mi přemejšlet i o tom, proč se v kontextu
pak utápím, místo toho, abych přešel a dozkoumal posléze...
Devadesát devět dní v roce usínám s touhle myšlenkou. Ty zbylé dni prší.
měl sem začít odzadu!! :)
umíš se v těhle závěrech otočit, a víš dost převědčivě,
jak to udělat -
já vím, moc nechválím, i když si většinu Tvých textů kopíruju
abych se moh na klik vrátit, ale i proto, že naprosto chci
mám rada tento štýl
intímnych, zdanlivo nedbalých opisov atmosféry s podtónom čohosi ťaživého v závere
hej, je to taký ľahký záznam, viackrát už podobným spôsobom zaznamenaný, no predsa to má výrazný osobný smrad :)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
