Chtěla jsem okopírovat pasáž z Wilda, ve které jeden malíř strašně trefně popisuje, co nesnáší na básnících, ale nakonec jsem si řekla, že ne. Existuje jediná světlá výjimka, jedna báseň, ve které se mluví o básnění a která má navíc hned v názvu, že je autobiografická a nevadí mi to. Hele:
Z autobiografie (JIřá Žáček) Tátovi
Co mělo přijít, stalo se jen zpola.
Létat mne ve snu ptáci učili –
padat už ne: hle, Ikarova škola.
Banální výhry. Krásné omyly.
Po otci věčný zvyk moralisty
mít pravdu (Thank you, Mr. Nobody!).
Dým z cigaret a nepopsané listy.
Jistoty pochyb. Pouta svobody.
Dětský sklon ptát se každou odpovědí.
Zarděnky lásek. Dluhy, jež se dědí.
Sezónní chřipky, třetí zápal plic.
A tušení, že každá báseň svědčí
proti mně – každá, i když mezi řečí.
A hudba odnikud. A pak už nic.
K básnikom, aby bolo jasné, že si ich neidealizujem, a k ich kritikom-glosátorom, aby sa nezdalo, že mi niečo uniká a že si hoviem blaženej nvedomosti;)
.....„‚Devadesát devět procent těch nejhorších lidí, jaké jsem kdy potkal,‘ poznamenal Kenneth Rexroth, který sám nebyl žádný svatý František, ‚jsou básníci‘. Je snad na tom něco divného? Sedíte sami se sebou a mučíte se obskurním aranžováním slov na stránce papíru, o něž se zajíma na celém světě jen hrstka lidí, z nichž většina jsou jiní básníci nebo lidé, kteří se chtějí básníky stát, a pokud jsi přečtou, co jste napsali, dělají to jen proto, aby se ujistili, že jsou lepší než vy. Máte-li štěstí, tak se ujistí, ale běda vám, pokud ne, protože pokud si někde hluboko v srdci připustí, že váš talent na tomto zastrčeném políčku světa převyšuje ten jejich, udělají vám jakýmkoli možným způsobem ze života peklo, ať už jízlivou recenzí, nebo zlomyslnou pomluvou. .....Co je to vůbec za lidi? Z velké části frustrovaní, nespolehliví, podlézaví flákači, ale mezi nimi se najde pár geniálnich postav.“ (Jim Christy)
K Žáčkovi: Kedysi veľký talent, ale stal sa z neho nekritický nadproduktívny rutinér.
A nemusím dúfam pripomínať, ako blbo sa mi to prepisovalo (z knihy http://www.altere...s-bukowski) na slovenskej klávesnici. Takže tú pasáž z Wildea očakávam! :)
druhá sloka -
pokud se dodatečně dozvím něco o důvodech
zařazení zmínky o tom stokrát milovaným a tisíckrát
zatraceným chlápkovi (současně v neporozumění
v posledním dvojverší stějně tam), budu rád :)
Jarku, predstavujem si to tak, že Varga tak nejako synekdochicky zastupuje hudobný pendant modernej lyriky, a že pre básnika môže fungovať ako atraktívny a inšpiratívny vzor nezriadenej existencie nonkonformného individualistu. No uznaj, ako by v tom verši, ak by sa aj rýmoval, fungoval taký Pepík Zíma.
To posledné dvojveršie a vlastne aj deviaty verš – dajú sa priradiť k ľudskej sorte i k Vargovi. No a správna (teda mnou zamýšľaná) možnosť je tá prvá. Asi (lepšie?) takto:
Básnická čvarga... .....Milujem túto ľudskú sortu .....okupujúcu spoločenské margá .....s pocitom diskomfortu.
Tá čvarga!... .....Nechže len neprepadne športu. .....Marián Varga .....nech jej znie ako zhudobnená ortuť.
A nech len neostane bez tém .....(ako ja teraz v tomto geste, .....nevyrovnaný, zohýbaný, šikmý,
rozumujúci už len nad básnikmi), .....nech vraví jasnou vlastnou rečou. .....A nech vie prečo.
ano, k sorte ihned, spíš
spojení znie ako zhudobnená ortuť mi tu chvíli
bralo za svý - abstraktní ukazatel, relativita stavu?
...a že pre básnika môže fungovať ako atraktívny a inšpiratívny vzor nezriadenej existencie nonkonformného individualistu.
no došel sem podobně, páč za mejch mladejch let
sem ho jako člena kapely nemusel -
příliš se právě individualistickým, až neukázněným
pojetím snažil trčet, bejt až moc slyšet, což pro ostatní muzikanty
nebylo vždycky to pravý...
...byl lepší v roli osamělýho vlka, což mu nakonec i bylo dáno
a Pepa Zímů? haha, tak hned mi naskočilo (od Schmitzera):
nic se mi nedaří, všechno mě děsně žere,
voda se nevaří a všude chcíplo tele,
co bych chtěl před sebou, se mi za zády ztrácí,
gramofón zapínám a soused za zdí zvrací
uvidíš všechno bude príma,
řve na mě z desky Josef Zíma
a pavouk na zdi klidně dřímá...
Hm, Jarku, i tak si ma trocha zneistil, myslel som, že moje tvorive rozhodnutia, postupy sú dostatočne motivované, zrozumiteľné a organicky naväzujúce, ech.
Pepík Zíma...
Mihol sa aj v čistokrvnej básni. Vlastne som ju chcel citovať pri inej príležitosti, ako tip na dobre zvládnutý a ľahko osviežujúci, vcelku zábavný viazaný verš. Aspoň mne sa taký javí. (Nesklamala ma ani zbierka, ktorú som si súc navnadený ochutnávkou zadovážil.)
Venkovská idyla
Kohout se chvástá na hromadě hnoje
a slípky paběrkují na dvorku.
Nejmladší z rodu cídí motorku.
Strýc tahá pytle s vápnem do pokoje.
Holubí sněm se sešel za komínem.
Králíci tančí dupák. Ve stáji
masařky koňské žíně větrají.
U válu s těstem heká hospodyně.
V sobotu bude baráčnický bál.
Přijedou vojáci – a snad i Zíma.
Dědeček načal demižón. Teď klímá.
Na obrazovce duní seriál.
(Zdena Bratršovská, zb. Džbán bez ucha, 1983)
Tou básničkou sa autorka stala jednou z (dvoch) mojich obľúbených poetiek. Popri Wisławe Szymborskej.
A já nehodlám obnažit své nitro před jejich mělkými, slídivými zraky. Nikdy jim nedám srdce pod drobnohled. V tom portrétu jsem příliš zobrazil sám sebe, Harry, příliš sám sebe.«
» Básníci nejsou tak úzkostliví jako ty. Ti vědí, jak se da vášeň výhodně zveřejnit. Zlomené srdce dosáhne dneska mnoha vydání.«
»Proto taky nemám básníky rád,« řekl Hallward. »Umělec má tvořit krásné věci, ale neměl by do nich vkládat nic ze svého vlastního života. Žijeme ve věku, kdy se lidé dívají na umění,
jako kdyby bylo stvořeno jen pro jistou formu autobiografie. Vytratil se nám abstraktní smysl krásy.
»Milý hochu, Basil vkládá všechno, co je v něm okouzlujícího, do svého díla. V důsledku toho mu pro život nezbývá nic než předsudky, zásady a zdravý rozum. Jediní umělci, které znám jako lidi osobně roztomilé, jsou špatní umělci. Dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou ovšem dokonale nezajímaví v životě. Veliký poeta, doopravdy veliký poeta, to je to nejnepoetičtější stvoření na světe. Ale podprůměrní básníci jsou naprosto okouzlující. Čím horší jsou jejich verše, tím malebnéji vypadají sami. Stačí vydat knížku podprůměrných sonetů, a pro ten pouhý fakt je člověk hned naprosto neodolatelný. Žije totiž poezii, kterou nedovede napsat. Ti druzí píší poezii, kterou si netroufají prožívat.«
Každopádně nemám Wilda ráda, jakkoli musim uznat, že je někdy údernej. A nedala jsem to sem napoprvé, protože si myslím, že tady zas až tak údernej není. Podle mě to, že většina básníků vůbec nežije život, kterej by stálo za to žít, je jen starej známej fakt, kterej naštěstí vychoval společnost poezii vůbec nečíst. A ty tirády o tom, jak svět spěje do showbyznysovýho pekla a neposlouchá subtilní řeč poesie (nemůžu citovat Šiktance přesně, protože mi tu knihu ztratila Tamara), to už je vyloženě děsný. Vlastně jsem četla, že česká poezie je se světovou poezií co se týče úrovně srovnatelná, zatímco v próze jsme hodně, hodně pozadu.
A souhasím s tím, jakkoli se to zdá jako nestydatý zobecňování. Přijde mi alarmující fakt, že českou prózu položí na lopatky Evžen Boček, kterej se svým pseudovtipným stylem už se vymyká kritizovatelnosti. Zatímco poezie si vzkvétá. Historický sondy taky. (Abych zmínila Tučkovou.) Jako by současnost, řekněme realita byla tak otřesná, že se o ní nedá nic dobrýho napsat ani natočit. A všechny talenty plynou do poezie a podivnejch odvětví umění, kde budou navěky pět ódy na starý filmy, mrtvýho Hrabala s Čapkem a vůbec. Jakoby se od pádu komunismu nedalo tvořit. Bh. Celkově mě ta lůza nezajímá. Toužím číst jen to, co je od vší sebekritiky vněkritiky a vzájemněkritiky vzdáleno (a kéžby).
Nie že by som mal takú potrebu neustále Vás ťahať pod svoj zúfalý výtvor, ale... no musím ho doplniť ešte jednou vskutku lapidárnou básničkou, na ktorú som pozabudol, ale dnes som si ju pri čítaní zasa pripomenul:
Sluhovia poézie
„Básnici? Sú to obyčajné hovädá.“
Ktosi to vážne takto povedal.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
