Tématické referáty, odkaz na skorosoutěž od Luisy
Hruška
Hruška. Hruška není ani angrešt ani mišpule ani muďoul a ani indický fík. Ovšem o její důležitosti a nezaměnitelnosti ve světě nemůže být jaktěživ sporu, i když nepřiložila žádný životopis. Hruška nemá ani synonymum ani uši, pročež se dá vytahat jen za šťopku, natož by jí jeden položil revolver mezi lopatky, když je hruška za povinný předmět.
Hruška je malá nebo velká, podle toho jaké oči na ni hledí. Stejně tak o počtu, čili hrušek bývá přesně toliko, kolik lidí hrušek vidí. A tehdy, když hrušek moc, civilizace všechno zhltne. Ovšem hruška tato, o které mi náleží hovořiti, je odrůdou, řekněme docela subjektivně hladovou a docela bez nápadu. Ostatní hrušky a jejich potencionální existence budiž přísně umlčeny, včetně odkazů na ně. Byť by se referováním na ono téma, pozměnil charakter na docela jinou slohovou variantu.
Má hruška je viděna ze všech stran. Jako v bludišti, jako v paměti. Tudíž nelze pro ten účel vyhledat dostupnou odbornou literaturu, než tu, která se právě zaznamenává.
Tato hruška se nachází v kroji, případně v úkroji, podle způsobu zpracování. Na generální mapě rozložena čtyřdílem a na talíři. Pecky úhledně vyhrnuty z dužniny, kůže zad na podložce, hudba, kapela začíná hrát, přičemž hlas roztržitého hejkala paní Květy zaniká ve vitamínu B, nacházející se momentálně ve stavu pod slupkou.
-A kterápak je paní Květa, že si ji nepamatuji?-
To je ona, co podlehla německému expresionismu, když prodávala obraz za 250 korun českých, kde ušpiněná tvář hrušky černým uhlem stála docela sama, vystavena nebezpečí otevřených úst, chráněna pouze hradbou jediného čtyřlístku.
Aniž bych se sama amputovala, odřízla jsem a Petr Hruška (než ztratil chuť k jídlu a texty ve vlaku) mi napsal:
DCERA
Doufám, že mě po cestě
pro ten chleba
srazí auto!
křikla jsi
dovnitř domácnosti
Celou tu dobu
než jsi přišla
stál ve mně život
stroze
v dórském slohu
Teď sedej ke stolu
ber máslo
tvrdé a bílé jako stěna
a připrav se ―
budeme dlouho jíst
http://www.litera...Ru77PmsUuc
Totiž nemohl vědět, že Luisa…
A tu se znenadání rozmluvil pan Menšík. O pojednání ztráty paměti.
- Copak to já už jsem vysvětloval, nápadů já mám, ale vod nápadů k tomu, dát tomu skutečnou literární hodnotu…No, to bych nesměl číst. Abych vůbec neměl představu, jak má vypadat prostě sloh. Nebo styl v psaní. Já sem si řek, prokristapána todle a já skončím v druhé větě na přechodnících. Protože, když povídám, tak já můžu klidně říct - tam byl takovej hájek, no teda hájek, takových stromů, no teda stromů, nebo roští todleto, ale tam to musíte napsat, co to bylo! A já jednou píšu – babička vdavše z lesa roští nesavše, mám to přitom nějaký šroubovaný.-
https://www.youtu...b1Dt9EATnE
Takže byl tam takový hájek. Tedy spíš sad to byl. Zanedbaný, ale přece alespoň z haluzí hrušní a jednou ubohou hruškou. To jsem si vzpomněla na Vlastu Buriana, jak vzpomínal na Newtona. Jenže tam přiběhl pes a o pohybové zákony ovoce už nikdo neměl zájem. Maso je maso.
Co jsem to…
Takže hruška. Hruška není ani angrešt ani mišpule ani muďoul a ani pes. Ovšem o její důležitosti a nezaměnitelnosti v mém světě nemůže být jaktěživ sporu. To jde poznat hned na první pohled. Hruška nemá ani synonymum ani uši, pročež se dá vytahat jen za šťopku, natož by jí jeden položil revolver mezi lopatky, když je hruška za povinný předmět.
Přihlášení
