"Máš bejt milej, lidi tě budou mít rádi" řekla vážně, že sem se až lek
"Vždyť i kritika se dá napsat přece tak, že se aspoň nebude tvářit tak drsně, jen si děláš nepřátele"
pokračovala a intonace jejího hlasu anoncovala nikdy nekončící tok nahlas prezentovaných myšlenek
"seš stejně blbej na těch webech jako venku, kdo je zvědavej na ty tvoje pravdy, lidi chtěj pohladit a povzbudit, jako bys to nevěděl" snažil sem se před těma kecama utýct na hajzlík, jenže není tak daleko abych nedoslech
"co tě to napadlo říkat tý holce že to, co veze v tom kočárku je stejně ošklivý jako všecky ty maličký nedávno narozený lidi, vyprávět jí o myších holatech, o malejch opicích..."
Zmáčk sem knoflík splachovadla..., a představil si blízkost Iguaçu.


Proč já na ty blbý servery s básničkama vůbec lezu. Proč hledám poezii tam, kde se lidi jen chtěj svejma textama připomenout. Hu húúú. Sem tady. Básník, autor. Proč strkám nos někam, kde o samotný texty vůbec nejde. Kde vyrůstaj pomocí tipů a kamarádský podpory uměle vyprefabrikovaný hvězdy, co když jim pak někdo napíše pravdivej koment, urazej se a začnou nenávidět. Nebo přinejlepším zmizej do prostorů kde jim je dobře. Protože jen tam jim může bejt dobře, dobře v místě kde se nosí místo básně transparent o jejich citlivosti, o jejich lásce a bolesti.
Slečny, holky, paní, dámy, je to fuk, čepejřej se pod svejma úblitkama jako by zvracely ambrosii s nektarem, tetřevky no. Předhánějící se v tom čí prožitek přebije ty zbejvající, co po formě, co po tom, jestli to bylo všecko už tisíckrát popsáno. A z toho devětsetdvanáckrát stejnejma slovama. Jenže ono to není jen o laních, co popíchané růžovým keřem za svitu měsíce prosí své andílky o opravu svejch zlomenejch srdcí pomocí nití soucitu a pochopení, navlečejch v jehlách z rybí kosti.
Ono je to i klukách, pánech, chlapech či jak se jim to říká. Jejich takzvaná poezie sice postrádá většinou tydle klišoidní a oprejskaný obraty. Ovšem nepostrádá ten nápis, co jim musí svítit na čele, jak jméno konečný stanice na čelech městskejch autobusů. Konečná stanice CHCI BABU, nebo jen NECHCI BEJT SÁM. A stejně jak u těch tetřevek, tipuje se, sbíraj se body podpory, nezáleží na tom co se píše. Záleží jen na tom, všimne si mě někdo?
Všichni sou všech přátelé. Jasně v několika okruzích.
Přátele přátel co se znaj jen jako.
Někdy mi lidi vyčítaj to jakej sem, mektaj mi o povaze, žvaněj o zvycích. Většinou jsou to ti, co mě vůbec neznaj. Mezi to počítám i ty, kteří mi náhodou potkali na některym z mejch sporadickejch výletů. Styděj se za mě, snažej se mi vychovávat, zatracujou mě. Různorodá sebranka profesí, nálad, cílů a nevim ještě čeho všeho. Prostě pro mě obyčejný lidi. Je jich plno, všude. Těch co pro mě obyčejný nejsou nazývám přátele. A mám je rád. Teda né takový ty přátele přátel, který vykonstruovalo pár písmen poslanejch v binární soustavě do světa. Ale takový, co skutečně znám, co jsem s nima moh dycky probrat věci co bych na tramvajovým ostrůvku do světa nevykřičel. Ale takový, pro který člověk obětuje skoro cokoli, no a ještě je tomu rád.
Ale to je fuk. Vrátím se na chvilku k těm básním, hvězdám, tetřevkám a autobusům.
Mám za to že každej člověk má v sobě ten, takzvanej osudovej text, jenže většina lidiček má, aspoň podle mýho, ten text pouze jeden. A to je asi problém. Možná právě že pod dojmem toho jedinýho textu se hodnotí a tipuje člověk. Ač to zní jakkoli debilně, ale je to pravda. Slovo autor dostává za sebe ocásek toho laharu v podobě rovnítka a titulu člověk. Pak přestávaj bejt servery literárníma a stávaj se něčím podobným jako je sociální cedník. Cedí se charaktery, někoho koho vlastně známe jen z doslechu těch, co se doslechli. Cedí se bolest a utrpení, samot a odcizení, cedí se všecko co se prolejvat nemá. Prolejvaj se lidi. A vlastně zvláštní je že to, co se počítá je ta část co neprotekla.
A protože tetřevky a autobusy povzbuzeni úspěchem nepropadnutí mají najednou ambcice, teda né psát třeba tak, že by se jednou mohli pochlubit knihou, ale tak, že posbíraj ještě víc přátelských tipů, se vrhají do víru dalších cedníků, kam prostě jen svoje texty zkopírují a v pozici rybářů vyčkají na dalšího potenciála.
Vůbec při tom nevadí, že text je se stejnými chybami jako z cedníku před půl rokem. Přece o text nejde. Sem tu za člověka, že jo. Jakoby autor bylo něco hanlivýho. Protože autor si to všecko může vymejšlet. Ale JÁ, já to prožil, nebo prožila. A to je potřeba dát vědět.
Jen nechápu proč k tomu maj sloužit literární weby a zasuplovat tak zpovědnici, nebo lehátko psychiatra.


Iguaçu už to nebyl, spíš to tichlo jako mumlavský vodopády. Hlas co mi furt něco vytýkal, zněl na stejný frekvenci. Jen sem nějak přestal vnímat obsah. No a přesně v týdle chvíli se můj život stal literárním webem.

  od jardaJJ dne 01.03.2012 08:22 · 3 Komentářů · 1775x čteno ·