jestli je to skutečně tak
že se někteří lidé
smutní už narodí
a hele: "Buď jste šťastný člověk, nebo máte sklony k melancholii. Dá-li se s tímhle něco dělat, nevím. Asi je člověk tak uzpůsobený - buď jste šťastni dokud nevyvstane něco, z čeho jste pak nešťastni, anebo jste melancholičtí, dokud vás něco od smutných myšlenek neodvede. Lidé se š´tastnou povahou mohou být nešťastní a lidé melancholičtí se mohou radovat. kdybych vybírala pro dítě ke křtu dar, vybrala bych tento: od přírody šťastné povahové založení." a pak zničeho nic pokračuje větou "Přesvědčení, že pracovat je zásluha mi připadá liché." Kdo jiný, než sedmdesátiletá Agatha Christie. Taky jsem si tuhle otázku kladla, často. Kladu si ji dodnes a asi si ji budu klást pořád. Každopádně si myslím, že je zvláštní, ale je fakt, že lidé se šťastnou povahou jsou věčně přitahovaní těma s nešťastnou. A naopak. Asi je to výzva, nevím. Možná by svět plnej optimistů byl prostě... nesnesitelnej. Ale konec keců. K básni. Podle mě je Stíno dobrá. Prostě dobrá. Klobouk dolů, palec nahoru a kytku do zubů k tomu. Lavinit.
Původně jsem teda nechtěla, ale nebylo by to celý. Zachmuřenýho chlapečka jsem taky potkala a taky to bylo v MHD. Zvláštní. Měl v ruce jakousi součástku, hrál si s ní, strašně chytrej, strašně smutnej. Tak jsem se rozhodla, že budu studovat hebrejštinu a post-traumatickej syndrom u dětí žijících v pásmu Gazy. Byla to nejlogičtější možná reakce co mě napadla. A málem jsem se zbláznila, když se mě pak všichni ptali proč to dělám, jestli studuju hebrejštinu z náboženskejch důvodů nebo chci jet do Izraele nebo co sakra. Zbytečně bych vysvětlovala, že ho chci jen potkat znova. A že ještě pořád doufám, že jo.
Myslím si, že niektorí ľudia akoby naozaj dostali smútok už do vienka. Alebo im len bolo nadelené menej hormónov šťastia. A ešte si myslím, že to, ako veľmi nás stiahnu určité predispozície do melanchólie tkvie v našom detstve. V tom, koľko pozitívnych a negatívnych emócií sme prežívali a ako silno.
Ja sama mám pocit, že niekedy ten svoj smútok potrebujem.
Aj ticho, ktoré spomínaš. A nie je len jedno. Je ich viac. Každé má svoju farbu a vôňu.
Zvuk síce vypneš, ale je fajn ešte vidieť a cítiť.
Páči sa mi tento text, veľmi. A spomenula si cukrárenskú výlohu. Ona a smutné dievčatko po ktorom mama jačala, že jej nič nekúpi.
A že stačili dve slová...bambulka neplač...a ukázala všetky mliečne zúbky, čo jej zostali.
tady tě nějak hledám i když v obrazech tě vidím a v té formě
popisu naprosto obyčejných věcí nebo těch, o kterých by mně možná nikdy nenapadlo psát
hlavně ne s takovým zaujetím
jo, dokážeš si udržet pozornost a vyloudit úsměv, některými hláškami
ale tady jsi v závěru podle mne trochu polevila
jako bys to už chtěla mít za sebou :-)
to nemění nic na věci, že si myslím, že jsi dobrá básnířka :-))
zajímalo by mne, jestli ta šlehačka má nějaký erotický podtext nebo se mi to jen zdálo? :-))
Jestli jsem někdy tvrdila, že jsou texty pro čtení a texty pro přednes, tak je to pravda. Je fakt, že při mým čtení je ta věc trochu nekompatibilní vzhledem k návaznostem obrazů. Písemně mi nevyzní, tak jak bys jí řekla, anebo tak, jak bych ji četla sama. Však je mi to bezesporu sympatickej kus nálady a vnitřního záznamu.
A jestli se někteří lidé už smutní rodí? Jistěže.
A je mi zajímavé to vypínání zvuku, páč já to dělám přesně opačně. Zapnu zvuk a vypínám obraz. Když mám pocit, že umírám. Když potřebuju slyšet lidský mraveniště a cvrkot života. Ale ten Tvůj způsob si rozhodně vyzkouším.:)
člověk by se nikdy neměl nechat okrádat
o vlastní iluze a sny a pocity, a už vůbec by
neměl mít strach použít je ve chvíli vypnutí
jakýhokoliv ze smyslů -
stává se pak mnohdy víc, než v prvotně,
i když zřetelně pojmenovaným...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
