Naladěná na křeslo pro hosta a chvilku poezie, čtu.
Čtu.
Že toto je dozajista minimálně dvojím tokem poezie, totiž tělem i duší? To došlí hosté okatě častují autora stylovou a efektní pochvalou typu líbí. Mám patrně vidění z hustých závojů mlhy. Hlouběji za nehty.
Jedna, druhá, třetí…
A hele. Tu pustá bezúčelná generační póza s kulisou infantilního primitivismu, klíživá dřímota, nebo mrtvá epocha na divanu, jinde mdlá teatrálnost s glazurou beze smyslu, tu krajíc hluchých frází od úst samozvaného proroka, od plochého kraje slova k omšelé pointě bez obrazu, bodová rétorika na zkušebním jevišti co problikává blíž k čtenářově duševnímu epileptickému záchvatu. Pitoreskní rým, chudé z chudších výrazových prostředků, suché prvky ideálů, vyvrácený sud klišoidních výkřiků, špatně vysypané bábovičky na dětském pískovišti, nebo kroniky patetických sebevrahů. Děravý vjem, skřeky abecedy. Poezie co měla by mě povznést, jen psí život čtenáře. Poezie co měla by mě povznést, mě písmenem po písmenu neúprosně vysává.
A tu zlořečím nad odvozenou ulicí grafomanského autora, co vede k tomu domu. Však ze svého pudu nejspíš nevědí, co činí, když z němohry vytéká ta křeč. Bolestným sbíráním pravd pak přisouvá se blíž, že nelze dvojit osobnost, když ten samý autor v komentu uznalým pokývnutím, dozajista prázdné hlavy, simuluje dav předstírající živou mexickou vlnu nad další teorií veřejně vepsaného koktavého kýče, bez odpovědnosti. Bez odpovědnosti ke kultuře, bez odpovědnosti k literatuře, bez odpovědnosti k sobě samému. Neboť právě ten čtenář je zodpovědný za dění na literární scéně, který bez gesta ohne hřbet, myšlenku i cit před kdejakým slovním výhřezem dneška. Copak nikdo z nich neví, nechápe, že právě píše dějiny? Copak nikdo z nich doposud nečetl skutečnou báseň? Copak nikdo z nich v životě nenahmatal kousek poezie? Alespoň té prosté, všední?
Bohužel. Řečení internetoví autoři poezie, jsou zároveň autory komentářů pod díly. Opěvovaná zpětná reakce, co měla by mít pro autora smysl je dvojsečná zbraň. Kde by jeden očekával nutnou opravdovost, zeje díra s hlubokou vodou a utopenec je poezie.
Jeden text za osmnáct druhý bez dvou za dvacet...a tu si komentátor najednou myslí, že on je nejspíš ten medový mušketýr, že je to nejspíš jeho zaměstnání, vidění osudu asi, že je třeba bůhvíproč docela podpořit tu věc, co zavání blouznivou karikaturou básničky. A tu mám rozčísnutou kštici, nepravidelný tep a pokažený večer.
Nechce se mi věřit, že všichni ti internetoví čtenáři poezie jsou stabilně ušlechtilí, chápaví, shovívaví, kolektivně nadšení ze všech těch potlačených, zoufalých a oloupených jazyků, při vycházce rozrytou půdou dnešních literárních webů. Jen poserové a diletanti. Anebo vychytralí samaritáni přilepení ke svým vlastním kaňkovitým výtvorům s neskonalou touhou po vlastním potlesku – já na bráchu, on na mě. Jedno zda za cenu svědomí. Iluzorní přátelé s příslušenstvím ke klubu Kočičí pracky deformují skutečnost, deformují vidění světa, vidění poezie.
Deset let internetové poezie. Přestávám věřit, že autor hledá čtenáře.
od Indigo
dne 22.04.2012 22:43 ·
26 Komentářů ·
1825x čteno ·
bohužel i já zmíním web poeta.cz kde na chvilku hostuju, snad proto, abych se podíval po nějakým čase co že za nový tváře se na tom poetickým kolbišti objevilo
stačí chvíle a víme na čem sme, stačí několik mírně ostřejších výroků k textům grafomanů, kteří sypou svoje vejžvyky z rukávu a den co den nás urážejí svým dalším textem
a co víc, po kritice volají, buď mírnej čtenáři, sem jen člověk, no a zbytek komunity organizuje "řády a pravidla" kde kapitálkou je pouze text NEURÁŽEJTE AUTORA, NEURÁŽEJTE KRITIKA, jenže
urážím já svými výroky o neschopnosti či hlouposti autora člověka? nebo jen entitu skrytou za přezdívkou a obrázkem z kreslenýho seriálu?
co říct někomu, kdo pochybuje o nule jako průměrné hodnotě rozsahu -5 až 5 bodů? co říct někomu kdo desetislovné dílo s třemi gramatickými hrubkami bude do krve hájit? je urážka to, že autor podle mýho nemá na literárním webu co dělat? je urážka, když se po sérii nahlouple kravičkových textů už obracím k osobě autora?
myslím že ne. protože potom už vlastně nic není o konkrétním textu, potom je to o autoroj, nikoli o jeho životě či kvalitách coby člověka v běžném životě
všecko je v souvislosti s texty co daný člověk publikuje, stává se autorem, stává se přezdívkou se kterou si ty texty spojuju. je docela možný, že je to člověk, se kterým bych si rád povídal třeba o politice, ale v hovoru na literárním webu prostě společnou řeč nenajdem a už se do toho nějak motám, takže stačí
vlastně sem to všecko moh napsat jednodušejc
některý weby sou co se týká amatérské literatury úplně zbytečný
nazývat se literární snad ani nemaj právo
slouží jen k soustředění textů co patřej pouze na blogy, jako osobní výpovědi autora blogu, protože fakt pokřivujou ten pohled nově příchozího
No v podstatě si tu moji větu rozvinula dál, jen chci říct, že některé reakce autora na kritiku, a jeho vyjadřování vůbec, už vytváří i obraz autora jako člověka, a ať chceme nebo ne, děláme si pak o něm i jakýsi podvědomý úsudek.
No, tak jsem se jednou zase rozčílila a jsem teď chvíli řekněme v relativním klidu. Ale budu muset taky napsat něco pozitivního, páč i to na literárních webech možno (ač zřídka) potkat.
A taky abyste si nemysleli, že jsem takovej šílenej magor s úzkoprsým, jediným a zastřeným vhledem.
Jsem náhodou jinak docela normální a jak dnes někdo jinej o sobě poznamenal, i já mám normálně lidský sociální cítění.
Jenny, palec nahoru se až tak neřeší, jako palec dolů. A k té věci u maaty, dostalas avízo, jako všichni. Nic zaujatého proti Tobě, ani nápad.:) Jednoduše někdo z Poetikonů to bejt musel.
A co je básnickou chatrčí dnešního večera? Nadřazené odsouzení formou výčtu pohrdavých rádoby přiléhavých přívlastků a neochota hledat klady tam, kde je snadné v zajetí vlastního rozčarování poukázat na nedostatky světa, který má tu drzost neplnit čísi očekávání?
Způsob toho projevu, včetně úvahových rysů podbarvených řekněme vlastní zaujatostí, obsahem povýšeným do úzkého tunelového průhledu ve věci, má vyvolat diskuzi nejen o sdělení.
Jaká je lehkost bytí svrchovaného zástupce spravedlnosti a soudce pravé poesie a kitiky, jak sladce chutná nirvána zlořečení nedostatečných! TO je dnešní pozvánka do domu básnického.
Myslíš, že je mi po chuti, když kloužu po ploše vlastního ega, že nemám právo soudit...pisatelská chatrč se samozvaným soudcem...
Vstupte, jen vstupte adepti lásky múz. Budete souzeni a vaše slova zváží na vahách historie. Mene tekel! Vaše hlavy budou shledány prázdné.
Zkus pochopit, že účel může světit prostředky.
A takto stylisticky dokonalý záznam o tom zodpovědně vstoupí do historie: „Bolestným sbíráním pravd pak přisouvá se blíž, že nelze dvojit osobnost, když ten samý autor v komentu uznalým pokývnutím, dozajista prázdné hlavy, simuluje dav předstírající živou mexickou vlnu nad další teorií veřejně vepsaného koktavého kýče, bez odpovědnosti.“
No. Evidentně i Ty nosíš v sobě svého soudce. To co já v textu, Ty komentem.
----------------------------------
Odmítáš uvažovat o sdělení, pro způsob jakým bylo podáno. Ano, to je právě problém literárních webů, o kterém byla snaha pohovořit.
asi každej máme tu svou chatrč a možná spolu s ní sny o táčmahalu, jedni ho snaží najít pomocí úsměvů a blahosklonnosti, kdy klady jedinýho kamene jakoby dokončovaly vizi tý stavby
jiní remcaj a stínaj jednoho stavitele za druhým jen kvůli malýmu kazu použitýho mramoru
pravda neexistuje, teda ta obecná, pravá a jediná
řečnění balancující na hranici urážlivosti a povýšenosti nemá potenciál jakkoliv vyřešit situaci, na kterou reaguje.
Ne, jasnou koncepci jsi nezmínila. Ovšem poukázala jsi na to, že takto podle Tebe vyřešit situaci nelze, tudíž jsem předpokládala další krok alespoň v náčrtu. Tedy pokud jde o to, že již v tuto chvíli se v tomto smyslu vymezuješ názorem.
Kromě toho, mně výše napsaným textem nešlo o vyřešení jakékoli situace.
Vyjádřím se i tomu ''balancování na hranici urážlivosti a povýšenosti''.
Řekla bych, že jsi tímto část textu opsala celkem trefně. Jde o balancování možná na hraně urážlivosti, nicméně je třeba, aby ten který text přečetl byl schopen vidět, že jsem neukázala prstem, nezmínila jsem ani konkrétní web, ani jakékoliv jméno. Možná jsem použila i hanlivé obrazy, ale rovněž jsem nebyla vulgární a nikoho konkrétního jsem neurazila, pokud on sám si na sebe nevztáhne. To že si čtenáři tohoto textu spojují obsah se svými vlastními myšlenkami, je věc druhá a já dodávám, že jde pouze o text ve smyslu díla a nemusí mít o nic odlišnější charakter, než jakékoliv dílo kohokoliv jiného ve všech smyslech, co napadnou i Tebe, a dál, že takový text nemusí nutně a stoprocentně shrnovat pravdivě a reálně mé vstupy do literárního prostředí na netu. Může být vnímáno stejně tak jako čistá fikce, jako reálná vazba autora na každé slovo. Za určitých okolností shledávám podstatnější záměr autora a účel za kterým bylo napsáno. Využité prostředky mohou být předmětem sporu.
Výrok
„Kterak jednou provždy přizpůsobit literární servery a jejich uživatele k obrazu Indigo“
je silně, silně zavádějící a z mého pohledu i zcestný.
Popravdě řečeno, vnímám stav literárních serverů (nebo spíše jejich vývoj než stav) jako výsledek stále trvajícího procesu a koexistence stovek různých lidí v uměle vytvořeném prostředí, které nemá a v převratně se měnícím světě technologií ani nemůže mít deítky let tradice a zkušeností.
Pokud chceš něco posuzovat, potažmo o tom hovořit, je třeba vnímat jak vývoj, tak i stav a to nikoli v závorce.
Co se týče změn a technologií, nechápu návaznost na literární prostředí na netu ve smyslu zkušeností, tak jak prezentuješ. Pravda je, že osobně se v této aree vyskytuji více než deset let, literární weby fungují daleko déle. Co se týče tradice, tam snad chápat mohu.
Nevidím řešení v jakémkoliv nátlaku a apelu na internetovou veřejnost.
V nátlaku na veřejnost neshledávám ani já cokoliv, co bych chtěla prezentovat. Tlakem do světa pak nazývám jakýkoliv názor.
Jediná smysluplná reakce na nespokojenost se stavem děl a komentářů se mi zdá být jít příkladem, který by ostatní mohli následovat. Tedy, abych to upřesnila, jediná smysluplná reakce člověka, který má potřebu vůbec řešit, že literární servery nesplňují to, co on od nich očekává.
Být a jít příkladem. Myslíš tedy jako autor i jako komentující. Pokud jde o můj postoj k této věci, každá dobře míněná rada, by měla být podpořena vlastní zkušeností. Takže, ukaž mi jednoho takového z internetu, který podle Tebe (ne podle mě, tedy jak mě vnímáš), který má takové schopnosti.
Dál, jestli to chápu správně, Ty sama nemáš potřebu řešit to co zmiňuješ?
A ještě očekávání, která nejspíš spojuješ s mou osobou. Nemám žádná. Však ideje a ideály mám. Ty hodlám rozhodně naplnit potud, kam mi jen bude možné.
trochu ty repliky pospojuju, nebo se aspoň pokusím, jasně už sem byl i oslovenej že
stránky by měly mít v preambuli, jistou zmínku o tom že nejsou pro každýho, návrhy pro koho jakoby měly bejt sem zavrh a jako vše snažil nacpat do chlívečku mně blízkýmu, a výsledek toho by měl bejt asi takovej, že stránky sou pro ty, co to myslej vážně s poezií, jako dnes poněkud opomíjenou formou neobvyklého sdělení, měli by mít zájem si o poezii povídat a asi i prezentovat svý představy, co jim ten kterej konkrétní text dává nebo bere
bez diskuze nad prezentovaným textem není nic, je jen text a k prezentaci toho by asi měly sloužit jinak koncipovaný stránky, je jasný že svejma komentářema ukazujem svůj obraz v tom rámu poetiky, je jasný že sme ovlivňovaný nejen osobou autora, ale i náladou s jakou k textu přistupujem, je jasný že pohledy můžou bejt spravedlivý jen v kontextu okamžiku a to jen přísně subjektivně
ale o to myslím jde, ať už budem mluvit o meziautorský žárlivosti, antipatii k osobě, nechuti ten den vypustit cokoli pozitivního nebo cokoli jinýho...
je to fuk, stejně jako autor se vydává nám, tak i my se dáváme autorovi, vždyť sběratelů informací je i na webech tzv. literárních až dost
(víte co je nejhorší, jako dycky sem utek asi od tématu)
Copak nikdo z nich neví, nechápe, že právě píše dějiny? Copak nikdo z nich doposud nečetl skutečnou báseň? Copak nikdo z nich v životě nenahmatal kousek poezie? Alespoň té prosté, všední?
Achjo. In, nekřič na mě takhle, mám chuť říct. Že tu píšeme dějiny. Asi jo. Dějiny poezie už asi vážně vyklidily místo v přihrádkách v knihkupectví. Současné poezie se mi tam vskutku nedostává - pár klasiků, pár prázdných kýčů snažících se šokovat a být originální. Jak já Vás všechny ráda čtu (taky si píšu sešit básní, které se mi na netu líbily... snad aby mi je nikdo nevzal...). A jo. Joasi píšeme dějiny. vztáhnu si to na sebe. Víš, já tu dějiny nepíšu. Nejsem tak dobrá a vím to. Přispívám tím nejlepším co v dané chvíli dokážu abych se mohla poučit z komentářů. A abych to nehodila do koše s vizí že jsem k ničemu. A můžu říct, že to, co sem (a vůbec někam) dávám je jen malinkatej zlomek. Protože to ostatní nestojí už vůbec za nic. Já se zatím jen učím. A přitom jsem napsala za ty roky jen jednu obstojnou báseň, vím to. Myslím, že všichni se pořád jen učíme. Dokonalosti se nedá dosáhnout. Ani v poezii. A to je právě to krásný. Někteří jsou dál, jiní na začátku. Já moc daleko nejsem. Ale myslím, že kdybych si posuzovala co napíšu jen já sama, byla bych slepá. Dělala jsem to tak dlouho a byla jsem. Pokud bych psala nějaký dějiny, nechtěla bych psát. Do jisté míry s Tebou souhlasím, ale dodávám, že podle mě poezie není otrokem dějin. A proto píšu. Proto píšu už teď i když to bude za něco stát až jindy. Později. Později může být příliš pozdě.
Luiso :).
Ten text je podán nadneseně, expresivně, tak aby dostatečně rýpnul pod žebro. Aby rozčílil. Aby se někdo třeba zamyslel. Ten úzkoprsý pohled měl paradoxně podnítit čtenáře k objektivnějšímu pohledu právě nad stejně úzkoprsými konáními na internetovém literárním poli.
A dějiny píšeš, nejen své vlastní a tady i teď. Nedávno se mě můj tříapůletý synek ptal, proč je pořád dneska. Tak nějak to souvisí.:)
A že nejsi tak dobrá? Jsi na sebe tvrdá, to je dobře, ale já Ti můžu s klidným srdcem říct, že já sama na svou tvorbu nahlížím obdobně. Neboj se, nedej se a pracuj, psaní je dřina (kromě těch jiných úžasných věcí)...a někde jsem už napsala, že jestli člověk od ''rána do večera píše'' je! spisovatel, je! básník, aniž by zapsal jediné slovo.
Jediné co literární prostředí na webu autor skutečně potřebuje, je čtenář. Pravdivý čtenář. Jedno zda sečtělý, či ne, jen jednoduše se svojí pravdou a to by mělo jít především. A to se nám tady myslím zatím docela daří.
Poezie není otrokem dějin, ale pořád platí, že po jedné generaci přichází další. Zatím se ještě ve školách o poezii učí. Ale může se stát, že v příštích staletích tato skončí pouze jako poslední etapa v kapitolách dějepisu. (To je ten lepší scénář).
Piš, Luiso, neboj se a piš se stejnou pravdou a vervou jakou píšeš komentáře. Ještě stále máme dnešek.:)
mějme tezi, že autor je v zajetí paradigmat své doby. Některá z nich nemůže překonat nebo zavrhnout, protože sama obsahují překonání nebo zavržení.
P.S. začínám býti bit metlou lidstva, takže prodnešek mizím.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
