Ani lidé hloupí nenatropili na světě tolik zmatků, kolik lidé chytří, kteří si byli příliš vědomi své chytrosti a spoléhali jen na ni. (Otto František Babler)
tkaničkou svázaná
v šněrovačce zbylých let
a že se utahuje
a že si utahuje
z hlášek jako
nosíš obstarožní kožich
vrásky máš jak šarpej
a mluvíš jak buran
jak si chceš proboha někoho najít?
vypadáš trochu jako brouk Pytlík
a taky ti padá fasáda
měla bys s tím něco dělat
hříšnejch třicet a tělo v dokonalosti
to se to utahuje
jak vůbec může existovat něco
jako úcta
s klidnou myslí si zapálí svoje třicátý cigáro
a řekne si
asi jsem jen průsvitná
a utáhne
.
od Vorona
dne 05.07.2015 19:00 ·
6 Komentářů ·
329x čteno ·
Dycky když takhle něco čítám, říkám si : co čekám od veršů.
Verše, poezie, básně, něco co se blíží té škatulce, která už i tak je neuspořádaná a zmatená.
Vždycky mě napadnou zas další škatule. Báseň bojácná a zádumčivá; hrubá a na tělo nebo třeba taková, kde je nutný hledat a najít v sobě, ne v textu.
Takový další členění je mi asi na škodu, už zas začínám strašně obšírně.
A taky nevím jestli je to spíš osobní žánr nebo tak nějak z povzdálí črt.
jak vůbec může existovat něco
jako úcta
jako myšlenka mně přijde dost nebezpečná
a pak to malé krásné kontra v konci
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
