„Nazdar, doktore.
Hoď mi sem jedno vorosený a dva rumy.
Dneska mám žízeň jak potapěč...” zamumlal,
a židle v jeho ruce se rozdrnčela prázdným lokálem.
Utichla hned jak usedl, aby koutkem oka posoudil míru
na stůl právě položenýho krýglu.
„Si představ, felčare,” utrousil na půl huby,
„že prej vytáhli z přehrady další sud.”
Otřel pěnu z okraje půllitru, pětkrát polknul, a po chvíli dodal:
„Říkal teda kámoš, co se tam vochomejtal. A zas ňákej chlap to byl,
a strašně prej smrděl, když to vodevřeli.
Musel dělat s rybama, nebo to byl gynekolog, nebo tak něco...”
„Ty taky nejseš málo blbej, viď,” nevydržel doktor a vyklonil se od pípy.
„Takže když tam jako potopěj nějakýho kadeřníka,
nebo majitele balicí linky na vanilkovej cukr,
tak asi budou i po půl roce oba vonět, ne?
A že gynekolog? Kdyby tě tak slyšela tvoje stará...
Bože...”
„...a prej se ho ani nepokoušeli recustetovat,”
pokračuje už druhým panákem rozvrzaná židle,
„neměl šanci, nejspíš...”
„Resuscitovat?
Myslíš - resuscitovat??!
Ty vole, zkoušels někdy dávat nepřímou masáž medůze?
Nebo kýblu prejtu? Asi ne, páč bys takhle blbě nekecal!”
houklo zpoza pultu.
„No jistě ty, doktore, se ti to machruje, když si makal na prosektuře...,
ale moc dobrej si asi nebyl, když tě vyrazili
a taháš teď u pípy, co?”
„Nevyrazili mě.
Jen sem chtěl dělat někde, kde ti lidi normálně odpověděj,
když na ně mluvíš. Tak sem se dočkal, no.
Je to fajn, moc fajn...
Hele, teď mi přišlo - minule si brečel, že tady furt vysedáváš,
páč nemáš práci, a právě na prosektuře sháněj nočního hlídače.
Nechceš to zkusit?
Přimluvil bych se,
a zrovna za tebe fakt strašně rád...”
Přihlášení
