/někdy si říkám že i básně mohou být jako obrázky z cest
černým písmem
a přece barevný
pak do alba mi dejte utahaný boty
batohy smutnej pohled
a oheň navečer/

co bych vám povídala
pořád jsem to já
pracuju ve firmě na krouhání zelí
chci pokoj v řadovým domku obehnanej plotem
co by byl porostlej něčím
daleko ošklivějším než jsou růže
a právě proto krásným

zase jsem se zamilovala
ale poprvé
budu mluvit ačkoli by bylo jednodušší mlčet
budu blízko ačkoli by bylo jednodušší být daleko
budu zpívat ačkoli to neumím
budu číst nahlas běhat a kreslit
(ne nikdy předtím jsem to nedělala)
a smát se
hlavně se budu smát

co byste čekali
nosí flanelový košile
teda nenosí
flanelový košile jsou ve skutečnosti jen dvě slova na který
jsem vymyslela asi pět rýmů abych se mu zavděčila
bohužel celou báseň dát dohromady nedokážu
takže je to naprd
nebo
lépe by bylo říct
že jsem v tomhle světě šťastná
ačkoli mi k tomu nezavdal žádný pádný důvod

možná že mě už jenom nebaví vybírat z alternativ
a i když se musím každej den ptát
dokola jako děti
kde jsem se tu vzala
proč zrovna tady
co mě sem přineslo

stačí mi
vidět struny co se táhnou
napříč pražcům dodaleka
a že
možná všechny ty slzy
zbytečný smutky
ze kterých mám těch pár vrásek
co mě dneska dělá starší
nebyly tak úplně k ničemu

pokud chcete za rožek alba nějakou fotku tak
tu jak vyhlížím z okna paneláku v ruce nůž
krájím rajčata zpívám si a doufám
že on
ten co nenosí flanelový košile
to slyší
že to ví
a že ten svět pode mnou
ne
že nezmizí

  od Luisa dne 23.07.2015 16:48 · 5 Komentářů · 452x čteno ·