léto se krátí
odplouvá na prvních spadaných listech
od mostu nahoru se táhnou staré lípy
řeka pod nimi občas nesměle zašumí
to možná proto
aby nám připomněla
jak jsou všechny důležité věci
ve skutečnosti malé a nepodstatné
někde v dálce, za lesem, si prozpěvují koleje
baladu o projíždějícím vlaku
zpívá se v ní o dálkách
které mohou být někdy blíž
než by člověk čekal
na klidnou podvečerní hladinu
se čas od času vyhoupne nenažraná rybí tlamička
sebere z ní, co ji matka řeka zrovna nachystá
a zmizí stejně tak tiše a elegantně
jako se právě objevila
a spolu s ní
zmizí i další kousek
toho nekonečného léta
od petraspoppy
dne 03.08.2015 16:41 ·
9 Komentářů ·
336x čteno ·
nanadchne, neurazí - fádně, vím, a vím že párkrát
už tady použito, dnes však i co se stejně fádních,
filozoficky laděnejch pasáží o nedůležitosti, podstatě věcí,
blízkosti dálav...
něco neobyčejnosti slov či obratů mi v textu schází,
abych posečkal o něco dýl, hm...
Och, kéž by léto bylo nekonečné. Jarek to asi vystih i když slovo fádní bych nepoužila, protože některé formulace mě baví a to jakože hodně.
někde v dálce, za lesem, si prozpěvují koleje
baladu o projíždějícím vlaku
tak dobrý, že nevím, proč jsi musel dovysvětlovat těmi dálkami a pak dovysvětlovat i ty dálky, jako bys nic nechtěl nechat na svém čtenáři nebo si myslel, že případný čtenář je úplně blbý (je mi jasné, že si to nemyslíš)
:)
Celkově mám z tvojí tvorby pocit, že přetahuješ sdělení do zbytečna. Je to škoda. Totéž platí pro druhou strofu, kdy odpovídáš na otázku proč, aniž by se čtenář třeba chtěl zeptat.
Nech mě někdy projít svými verši, aniž bys mě vodil za ručičku, myslím, že by mi tvé texty za to stály.
Občas, když svět už spí, usednu někde stranou
pod širou klenbu hvězd, jež z hloubi nebes planou,
čekám, zda z vesmíru hlas neozve se mi.
Údery půlnoci mi marně na skráň klepou,
když dojat sleduji tu slavnost velkolepou,
kterou v tmách pořádá sám kosmos pro Zemi.
A tehdy se mi zdá, že jen má duše vnímá
ten skvostný ohňostroj, který mám před očima,
že nikdo mimo mne necítí blízkost hvězd,
že ač jenom stín, hold obloha mi vzdává,
jak bych byl její král, a že ta celá sláva
je uspořádána pouze pro mně na počest.
Říjen 1829 Victor Hugo
Řekl bys, že tyto řádky napsal někdo tak slavný? Dnes už tahle báseň nemůže zaznamenat většího úspěchu. Lze ji vnímat ale podprahově, nese v sobě jistou esenci vtělení klidu a rozjímání. Víc po ní není. V určitém pohledu se Tvé básni podobá.
Uprostřed vod, oblohy, stromů, zvířat, kamenů, života a boha stojí básník, by stále ohýbal do dalších překvapivých tvarů,revolučních výrazů, průzračnějších slovních sousoší po duši, srdci, po nejskvělejší schopnosti, jak ještě slovo nepsáno. Vylehčit, prosvětlit, zhudebnit kult síly a krásy kolem nás, v nás....Neboť takové je básníkovým výhradním úkolem i samotným spasením. A možná takové není na dosah každých rukou, ale podlehnout pouze samolibosti požadavků čtenáře, sama bych nikdy nic nenapsala a nejspíš prodávala na zelinářském trhu okurky. Nicméně mi podotknout, že jsem i oním podlým čtenářem. Jak tedy vybruslit z tohoto sporu. Nejspíš slovem nejtišším. Jsi-li dosti zručný-hledej.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
