MOJE BLUES
(Prolog: v textu je, s laskavým svolením autorky, užit úryvek z básně Jak napsat etudu v minulém čase. Tímto jí děkuji.)

Na korbě
Nevím, co si od toho kdo sliboval, když mě tehdy v čerstvých šestnácti letech, naložili na korbu náklaďáku zasviněnýho od slepičích hovínek. Měla jsem na sobě volný tričko a utahaný šortky, sandále jsem zdědila, myslim, po bráchovi. Byla jsem zoufale ošklivá, hubená, pihovatá s extrémně jemnou pokožkou, která na slunci okamžitě rudla, a někdy stačilo jen ostřejší světlo, abych mhouřila oči a na pažích mi naskákaly rudé fleky, ano, světlo mě fyzicky bolelo. A tehdy zrovna slunce pralo vší silou a já se krčila pod plachtou, kterou se přikrejvaly slepice, aby nezmokly.
Připadala jsem si jako dobytče, který někdo veze na porážku, ne že by realita byla o moc lepší.

Míjející krajina připomínala němý grotesky. Sledovala jsem je jako dítě a měla pocit, že čas v nich běží tak nějak jinak, že se pohybují v jiném časovém sledu s podivnou afektovaností, která byla vlastní i mé matce. To házení dortů vzduchem a roztočené hole, všechno mi to připadalo spíš tragické než k smíchu.
Krajina kolem připomínala staré kukačkové hodiny na stěně v kuchyni v domě, ve kterém jsem vyrostla. S každým kamenem na silnici jsem se na korbě třásla jak dřevěný ptáče na pružině, s každým výmolem jsem pod plachtou nadskočila minimálně půl metru vysoko a vždycky se o kousek posunula k hranici korby, jako skleněná kulička, co se rozskáče na podlaze, když s ní hodíte, bez zájmu, bez vůle, bez jakékoliv snahy o návrat zpět, jako prapodivná šachová figurka, která se nechá vláčet vůlí hráče, svým bohem, osudem a počtem výmolů na zaprášené cestě. Těžko říct, jakou šachovou figurkou bych byla (žádnou jsem nepřipomínala) a co by se stalo, kdybych v jednom z nadskočení jak zbloudilá kvočna přelítla nízkou zábranu a spadla na silnici. Jestli bych se zabila nebo jen zranila nebo by se nic nestalo a já byla volná a kam bych šla, kolik lidí bych znechutila, kolik dětí by se mě bálo, kolik mužů by mě odmítlo, vyždímalo jako hnusnej, smradlavej hadr a vytřelo se mnou podlahu, aniž by se v rámci nějaký základní lidskosti snažilo o citlivej přístup.

Seděla jsem pod plachtou pro slepice, aby mě nespálilo slunce, míjela mě krajina v znepokojivém sledu stromů, polí a oblohy a náhle, jako když si na zemi všimnete mince, kterou někdo ztratil, jsem vzpomněla úryvek básně, kterou jsem kdysi četla:

nejde mi už o nic
než aby mě někdo přikryl
když usnu přelomená do noci
a aby kdosi věděl
kdo jsem
kam jdu
a proč mám u levého oka
mateřské znaménko

jinak mi nejde o nic

Přemýšlela jsem, o co jiného by mohlo v životě jít, na nic jsem však nepřišla.
Auto zastavením zastavilo míjející krajinu a mě sundali z náklaďáku.

Trhovec
Usadili mě do křesla a přinesli vodu. Měla jsem žízeň, ale byla jsem rozhodnutá se té sklenice nedotknout. Ani trochu se mi to tam nezamlouvalo. Místnost připomínala kancelář, ale při troše snahy by to mohlo být (a zřejmě i bylo) provizorní bydlení někoho, kdo je tu sice doma, možná se i narodil v tomhle městě, ale zároveň někoho, kdo to tu nemá vůbec rád, dost možná ani sám sebe, někoho kdo sám v sobě rozhodně nechce trávit víc času, než je bezprostředně nutné. Jenže každý to tak nějak se sebou musíme vydržet a musela jsem to vydržet i já.

Masivní stůl, u kterého jsme seděli, pokrytý papíry halabala, stál v úzké nudli místnosti přesně pod pootevřeným oknem, kterým unikala slova i cigaretový kouř. Naproti dvěma zašlým umaštěným židlím u stolu stálo přes stůl křeslo. To, že sem židle někdo přivlekl skoro násilím a postavil zrovna na tohle místo, jen kvůli nám, bylo víceméně jasné, neboť v bezprostřední blízkosti dveří, bránily jejich otevření tak zoufale, že by jednomu bylo až stydno. Ty židle se zdály patřit do nějaké pofidérní závodní jídelny a působily nechutně a nepatřičně. Oproti tomu křeslo bylo na svém místě. Šlo o krásný, starožitný kus, jistě nejcennější v celé místnosti. V přední části opěradel byly do dřeva vyřezány lví hlavy. Těch hlav se dotýkaly tučné mužské ruce s masivními zlatými prsteny, z nichž jeden byl pečetní.

Muž v křesle si mě prohlížel jako nějakou kedlubnu na tržišti, kdyby mohl, vzal by mě do ruky a zkusil, jestli jsem skutečně tím, za co se vydávám, jsem-li dostatečně pevná a zároveň křehká, jestli mám správnou barvu a tvary nebo snad dokonce nejsem nahnilá, snažil by se zjistit, zda se ho trhovec nepokouší ošidit. Tím trhovcem byl můj otec, a pokud jsem něco ve svém životě věděla naprosto jistě, pak to byl fakt, že táta by na hůl nikdy nikoho nevzal. Ne že by byl tak dobrým člověkem, ale jeho povaha, přímočará a zároveň naivní zapříčiňovala, že nebyl schopen jakékoliv falše. Takže pokud prodával na trhu kapusty, mohli jste si být jistí, že to skutečně kapusty jsou, měl-li na prodej zlato, nikdy nebylo kočičí. A tak ani teď, když prodával mě, netoužil dostat víc, než mojí skutečnou hodnotu na tomhle prapodivném trhu.

Dobrých deset minut neřekl nikdo ani slovo. Kupec tiše potahoval z cigarety a odklepával do popelníku před sebou.
„Můžete mi ukázat její uši?“ zeptal se najednou.
Seděla jsem strnule, ani nedutala, otec zvedl pravou ruku, natočil se ke mně a beze slova mi odhrnul řídké světlé vlasy tak, aby odhalil moje uši - zarudlé, lehce odstávající, do špičky. Muž za stolem se nahnul přes desku, aby si je prohlédl. Sedl si zpět, i ruce položil tam, kde spočívaly původně, na lví hlavy. Pravicí jedno z lvíčat pohladil. I já jsem toužila po pohlazení od člověka, který ho sice byl schopen, avšak nikdy směrem ke mně, neboť jsem mu do života nepřinesla nic než bolest a zklamání.
„Zuby?“ ozval se zas kupec.
A otec, jako bych ani nebyla člověk, ale nějaká kráva k prodeji nebo co hůř, jako bych nebyla přítomna (a já vlastně nebyla), znovu natáhl ruku, odhrnul mi ret a odhalil tak zuby, špičaté a bílé. Zavrčela jsem, ale v podstatě mi bylo všechno jedno, bylo mi čerstvých šestnáct let a byla jsem na prodej.
Kupec pokýval hlavou. „Doufal jsem, že je hezčí,“ řekl.
„Nic jsem nesliboval.“ Odpověděl otec upřímně. Pokud šlo o mě, byl vždycky na sliby skoupý. Vím, že by chtěl, abych byla hezčí, třeba by potom získal pocit, že k něčemu jsem. Jenže já jsem byla pouze tím, kým jsem, v ten moment i kdykoliv jindy.
„No dobrá,“ řekl muž. A v jeho tváři byl patrný mišmaš soucitu a prospěchářství, neboť i na takové obludě, jako já se dá vydělat balík, pokud člověk ví jak. Ve vzduchu vysela stále nevyřčená, avšak nejdůležitější otázka. Otázka, na kterou se časem zeptají všichni, kdo mě jen trochu znají.
Muž pokýval hlavou a pohlédl na desku stolu, která oddělovala jeho svět od toho mého jasně stanovenou, bohužel však prozatímní hranicí. Típnul cigaretu a popel, který mu cestou k popelníku upadl na stůl, pečlivě smetl hřbetem ruky, na čistotě svého stolu si zřejmě velmi zakládal. Pohlédl na mého otce.
„Je tu ještě jedna věc, o který sme mluvili.“
Otec pokýval hlavou.
„Tak má je?“
Táta se na mě podíval a já se podívala na něj v náhlé sounáležitosti dvou naprosto odlišných lidí, kteří jsou spojeni jen jednou věcí, totiž pokrevním svazkem. Věděla jsem, že chce, abych se teď zvedla, otočila se zády a vyhrnula umaštěné tričko. Ani já ani on jsme neřešili skutečnost, že by mohl někdo zahlédnout má pubertální ňadra. Moje prsa nikdy nikoho nezajímala a přitom to bylo to nejhezčí na mě, drobná, pevná, mladá prsa, jaká jinak mají jen opravdu krásné dívky. Všechny, ženy i muže zajímalo jen to, co mám ve skutečnosti na zádech.
Poslušně jsem se postavila, otočila se zády a vyhrnula si tričko. Kupec vstal a šel směrem ke mně.
„Hm,“ uslyšela jsem za sebou.
Nevím, co si představoval, když mu otec říkal, že mám křídla, moje zkušenost je taková, že si většina lidí představí ta ptačí nebo dokonce andělská. I pro takové jsem musela být nutným zklamáním. Moje křídla, tedy spíš dva zakrnělé výrůstky ve výšce lopatek sestávaly z několika jemných černých blán, napjatých mezi zploštělými kostmi. Ano, k mému celkovému vzezření se vlastně hodila nejvíc tahle zakrnělá netopýří křidélka.
„Hm,“ zopakoval muž, „doufal jsem, že jsou hezčí.“
Otec pokrčil rameny.
„Kolik za ní chcete?“

Stáhla jsem si triko a usedla zpátky. Opěradla mě chytila za zápěstí a já se propadala do tvrdého podsedáku. Zmenšovala jsem se a zároveň jsem se stávala součástí židle ze závodní jídelny - před několika dny v ní někomu zaskočilo sousto nebo uvízla kost v krku a ten člověk zemřel. Nořila jsem se hloub a hloub do sebe, do stařeckých skvrn toho kusu nábytku a z vrzání ke mně promlouval hlas ze záhrobí. Seděla jsem tiše, ale o to usilovněji jsem se snažila být někde jinde, někým jiným. Upadla jsem do nekonečné jámy ponížení, které jsem nečekala, natož abych ho chápala.

Tak se stalo, že mě můj otec prodal do cirkusu.

Hledání místa
Když mi poprvé ukázali můj karavan, bylo mi jasné, že tohle nebude moje místo teď ani nikdy jindy. Vnitřek byl strohý, takřka bez nábytku, jen v jednom z rohů se na starou dřevěnou truhlu, kam jsem si zřejmě měla uložit osobní věci, tlačil stolek s židlí. Podlaha a špinavé stěny naznačovaly, že ten, kdo karavan obýval přede mnou, se s úklidem moc nemazal. Teď bylo ještě třeba zodpovědět otázku, kde budu spát. Rozhlédla jsem se po místnosti, avšak nespatřila nic, co by aspoň náznakem připomínalo to, na co jsem byla zvyklá doposud, tedy postel, nebo když ne postel, pak alespoň rohož na zemi a deku, prostě něco. Otočila jsem se na muže, který mě před několika hodinami koupil a on, jakoby mi četl myšlenky, zvedl hlavu směrem ke stropu. Prostor stěn místnosti spojovalo něco, co jsem nezaznamenala – kovová tyč.
„Budeš mít hodně místa,“ řekl a ironicky dodal: „nebo si sežeň ňákou rohož, ale na výstavce budeš každopádně viset hlavou dolů.“

Aha.

Výstavkou, jak jsem měla už druhý den zjistit, myslel klece, ve kterých jsme byli volně k vidění, já a ostatní cirkusové zrůdy, když zrovna nebylo představení. Zejména v době, kdy tenťáci stavěli stany v novém městě a vztyčovaly ten hlavní, se od nás čekalo, že budeme lákat případné návštěvníky tím, jak vypadáme.

„A kde seženu nějakou rohož?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny a já zavřela oči. Ocitla jsem se v horkém letním dni na kamenité cestě za naším domem. Na hlavě jsem měla nasazený starý slaměný klobouk, ramena si chránila šátkem, mhouřila jsem oči, bolela mě hlava a kůže pálila, ale to mělo brzy skončit, skončit okamžikem, kdy se vnořím do lesa. Tam jsem mohla z hlavy sundat slamák a šátek z ramen, aniž bych se bála, že mě slunce sežere jak moře nezkušeného rybáře, že mě bude převalovat v tlamě plné plamenů a že mě nakonec, zpopelněnou vyprskne na zelenou louku, listy stromů, na hlínu, do vody, na lesklá záda hovniválů a já budu konečně součástí toho všeho.
Mířila jsem do údolí, směrem k bublajícímu potoku na jeho dně. Cesta se dole rozprskla do všech stran, ale tam, kam jsem měla namířeno, jsem žádnou nepotřebovala. Po kamenech jsem přeskákala na druhou stranu a stanula před zeleným závěsem. Oběma rukama jsem ho rozhrnula a odhalila vstup do jeskyně, kterou jsem před lety sama pro sebe objevila. Nevím, jestli znáte pocit, kdy nic nehledáte a přitom najedete všechno. Věděla jsem, že i kdybych stokrát chtěla, odtud už nikdy neodejdu, že kdekoliv budu, budu pořád i tady, zprvu s nutností fyzické přítomnosti, posléze kdykoliv, kdy to člověk potřebuje.

Slunce problesklo oknem do jídelního stanu, sedím na židli a stojím ve své jeskyni, je tu chladno a vlhko. Čím jsem se to stala? Po staletí nakapaným krápníkem; průvodce by řekl: „tenhle stalagmit vypadá jako netopýří dívka,“ a pak by návštěvníkům ukázal moji kamennou sochu, nohy, siluetu mého těla by přejel úzkým světlem baterky. Jenže já mrkám, otáčím se. Židle je rozvrzaná a pohupuje se, polorozbitá věčným nakládáním a vykládáním, skládáním, jako všechny věci i lidé tady. I mě je, jako by mě někdo rozložil, složil do krabice, převázal mašlí a sestavili - v někoho jiného.

„Fuj, myslel jsem, že jsi nějaká měsíční příšera.“ Řekl chlapec, který mi dával na talíř jídlo a zasmál se. Nemyslel to zle. Mohl být tak o rok starší než já. Byl vysoký a měl černé vlasy, mohla bych se do něj zamilovat, pokud se to už nestalo. Já, celou svou osobností předurčena k odmítnutí.

Rozhlédla jsem se po jídelně, ve dvě hodiny odpoledne byla skoro prázdná, jen u vedlejšího stolu jedla syrové ryby dívka s podivně srostlými prsty na rukou tak, že vypadaly jako klepeta. Podívala jsem se do svého talíře. Leželo na něm několik z kůže stažených hrabošů. Nedůvěřivě jsem vzala jednoho z nich za ocas, nadzdvihla a s odporem zase nechala plesknout o talíř. Chlapec za výdejním pultem se rozesmál.
„Zvykneš si,“ řekl, natáhl se pod pult. „Nechceš nějaký ovoce?“
„Ovoce?“ zeptala jsem se, „Vypadám snad jako kaloň?“

Netopýr
Do svého karavanu jsem rohož nesehnala, zato jsem ale sehnala staré zrcadlo v dřevěném rámu. Krom sebe v něm vidím otevřené okno a měsíc v úplňku. Prostor kolem je tichý, jen z dálky slyším kočičí mrouskání. Vidím se celá, bosá a nahá stojím na podlaze, kterou jsem nestihla uklidit. Prohlížím si své uši, ruce, výrůstky na zádech i svoje krásná prsa, která nikoho nezajímají. Můj otec je již daleko, předaleko. Netuším, kolik za mě zaplatil a kolik na mě vydělá muž, co mě koupil. Už za několik dní budu vyset hlavou dolů v kleci na výstavce, muži, ženy a děti na mě budou hledět zhnusení a fascinovaní zároveň. Dívám se na sebe do zrcadla a pak do svých prázdných dlaní, čára mého života se nepřerušovaně táhne od lehce vystouplé žíly na předloktí těsně nad úroveň palce. Nevím, co to znamená.
Za okamžik se otočím a zavřu okno.

  od Stinohra dne 15.02.2016 21:27 · 11 Komentářů · 633x čteno ·