„Jakmile se jednou narodíte jako hajzl, s největší pravděpodobností jím zůstanete až do úplného konce, paní Richterlová. Gratuluji Vám, je to chlapec.“ Řekl doktor Romanowski.
„Sestro, došijte to. Já si jdu zatím narazit na penis jedno z těch zmražených kuřat, co ráno přivezli. Ať mi je příště svazují bavlněnou nití. To lýko určitě řeže chudinky, až na kost. Nevím, co se to s tím světem poslední dobou děje. Budu u sebe, kdyby něco.“

„Myslíte si, sestři,“ špitla paní Richterlová, když doktor odešel, „že není skutečně možné, aby byl kluk nakonec přeci jen v pořádku? Chtěli jsme ho dát učit s manželem na triangl, to ale vyžaduje disciplínu a kázeň.“
„Mám za to, /buďte tak hodná, podržte mi to tady, táááák / že jde o velice dobrou školu a mohla by jim vyhovovat. Pedagogové jsou na ní trpěliví. Jen nevím, jestli budou oba ve stejné třídě. Je manžel na toho hajzla nějakým způsobem fixován?“
„Ještě ho neviděl.“
„Tak to by snad šlo. Jestli chcete, zavolám do Trianglu. Ta kuřata doktorům vozí odtamtud. Nějak jim tam teď žáci přestávají prcat a přece se to nevyhodí.“
„To budete laskavá, já jsem tak slabá, že si ani nedovedu představit…“
„Žádný problém, maminko. Spolehněte se. Tu cejchu chcete zašít klasickým stehem, nebo „rugbyákem?“ Ten je teď v kurzu. Jestli chcete, taky mu brnknu a bude tu v cuku-letu.“
„Můžete rugbyákem? Děkuji. Manžel na to v televizi pořád kouká, udělá mu radost.“
„Tak to ho uděláme pěkně hnusnej,“ zašeptala nenávistně sestra.
„Vy šelmo!“
Odpověděla paní Richterlová a vzápětí přeci jen bolestí omdlela.
Zdál se jí sen. Těžko říct o čem a nevymýšlet si, ale pár vteřin po probuzení vstala z nemocničního lůžka, doplazila se k věšáku s oblečením a z kapsy kabátu vylovila tužku. S tou se pak prokřičela zase zpět k posteli. Jakmile byla pod larisou, okamžitě omdlela podruhé. Tentokrát po probuzení cosi načmárala na ubrousek pod kelímkem s léky a pak se přetočila na bok. Měla pocit, jakoby ji do břicha střelili světlicí, ale naštěstí si brzy uvědomila, že jde o těžko představitelnou věc a výrazně se jí ulevilo.
Otevřeným oknem do nemocniční místnosti vstoupil lehký jadranský mistral, obtočil se okolo záclony, pohrál si s květinou na stolku a zlehka přizvedl ubrousek pod kelímkem s léky. Byla na něm napsána dvě slova.
NAROZENINOVÝ DORT



II
Doktor Romanowski upustil roztřesenýma rukama na koberec již zcela rozmrzlé tělo kuřete, zaklonil hlavu přes opěradlo lékařského otomanu, do úst si vložil zapálenou cigaretu, mocně z ní potáhl a přivřel oči.
„Jsou chvíle, ve kterých chutná prostě lépe, než kdy jindy. Nemám pravdu?“ Řekla žena v bublině nad doktorovou hlavou. Romanovski otevřel oči akorát včas, aby viděl, jak půvabnými rty zavěsila do vzduchu z cigaretového kouře vykouzlené srdíčko a vzápětí pod sebou podkopla židli.
Rozkašlal se smíchy. Měl rád tenhle jejich šibeniční tumor a ona mu chyběla. I po všech těch letech.
Zapnul si kalhoty, z peněženky na stole vyklepal tobolku s kyanidem a strčil si ji pod jazyk. Vstal, přešel pokojem k lednici v rohu místnosti, z mrazáku v horní části vyndal lahev vodky, na její místo položil zbytek cigarety a dvířka zase zavřel.
„Chcípni!.“ Stačil nenávistně zasyčet nedopalek, dřív než ho spolkla ledová tma.
Doktor se z lahve hluboce napil a zbytek osmkrát destilované bukurešťské vodky nalil do květináče rostliny na parapetu.
„Ty taky, miláčku!.“ pošeptal květině co nejblíž ke kořenům a otevřel okno.
Na příjezdové cestě ke špitálu, v řídkých chomáčích odpočívala mlha, měsíc nad Leghornským lesem v dálce líně vysel a on si chvilku představoval, jak na jeho povrchu poskakují ženy s muži ve skafandrech, ukazují prstem na jeho mrtvou planetu a smějí se u toho jako malé děti…od pusy jim ze smíchu vylétávají průhledné bublinky bez obsahu, zatímco z východu k nim míří lunární vozy naložené až po okraj těly umučených králíčků, matek, lékařů a psů…v doktoru Romanovském pomalu dohasínal život a mlel hovna.
Ten hajzl dnes na sále, byl jeho poslední. O tom byl přesvědčený, ještě než uviděl ty jeho oči. Že dítě mělo v puse hned po narození zuby, už ve své praxi zažil. Ale ty oči, ty jeho strašné oči. Svět se v podvečer pohnul směrem, kterým již dále jít nemůže, protože na jeho konci být nechce. Z čisté domýšlivosti měl nejasný pocit, že s tím vším nějakým způsobem může souviset jeho rozhodnutí, sáhnout si dnes na život. Zároveň byl ale přesvědčený o tom, že takhle se do celé té věci velice rychle zamotá, a bude tak ve svém velkém finále akorát tak za idiota. Proto se namísto fabulací, musí raději připravovat na smrt.

„Můžu?“ do místnosti bez zaklepání vešel pan Richterle s chotí. „Chtěli jsme vám za všechno moc poděkovat a taky Vám říct, že kluka bereme už domů. Nějak se nám to tady nezdá.“
Většinu cesty k recepci, slyšel pan Richterle s chotí ten nepochopitelně šílený a děsivý smích doktora Romanowského, kterým jim napoprvé, v pokoji u něj nahoře, rozerval těla téměř na atomy.
Znenadání ten příšerný smích ustal.
Pak už jen zbývalo podepsat u sestry revers a všechno, co se ten den přihodilo, tak mohli nechat za sebou.

  od leporelos dne 03.03.2016 10:31 · 8 Komentářů · 579x čteno ·