v rozsochách, zvolna
(lněná po výdechu)
vůni i dlaním vleskla zem
mez teskně zněla, k nepoznání, jak
umlklas do ní
nahlas v něm
světlovo srdce
smírně slité
do stínu hnízd a podél skal
v slabinách stydlo plachým zvěřím...
ve třmenech šílet nepřestal
třít tváře čas
svým břitem