Zesláblé tělo obrovského pasteveckého psa Aslana s vychudlým pruhem svalstva kolem páteře zahřívala deka. Dýchal klidně, ale ztěžka. Neměl vůli otevřít oči pokryté téměř zcela šedým stařeckým zákalem. Nad ležícím psem, hluchým a slepým, se skláněly majitelka psa s veterinářkou.
"Váš pes odchází, Irmo, ale netrpí. Nechci jej vystresovat injekcemi. Tak jako tak bude brzy volný."
Irma vytáhla kapesník a setřela si slzy z tváře.
"Odchod v takovém věku znamená vysvobození. Aslan pro nemoc kyčlí už nějaký čas tahá nohy za sebou. Podle mého má tak sedmnáct roků. Zezačátku, než přišel k nám, vedl dost dobrodružný život," poklekla vedle psa a vzala jeho velkou krásně tvarovanou hlavu do dlaní. Smutná chvíle, občas přerušena sípavým dechem umírajícího stvoření. Veterinářka usedla na židli vedle nich a tichým hlasem zavzpomínala:
"Když jsem před tou spoustou let uviděla Aslana v mé ordinaci poprvé,zjišťovala jsem potom, jaká rasa z tureckých klasických to asi bude. Podle lví chůze a černého čenichu kříženec dvou ras. Anatolský řečený kongal a šarplaninský, odhaduji. U nás nevídané. Tehdy jsem se dočetla, že tato plemena mají v genech ochraňovat stáda před šelmami."
Irma povzdechla. "Ano, a hlavní rys jejich povahy je bezmezná oddanost jednomu pánovi."
Aslan však neměl pána, ale paničku. Určitě to rozlišoval, protože k ženám a dětem projevoval přilnutí bez hranic a podmínek.
"To se tedy v jeho životě naplnilo na sto procent. Paní doktorko, já vám děkuji za všechno, co jste kdy pro Aslíka udělala. Nebylo toho málo," vyprovodila Irma veterinářku před dům. Vrátila se ke psovi. Ležel v chodbě s otevřenýma zkalenýma očima, již bez jiskry života.
Zahradu zasypalo žlutohnědé listí vybarvené jako odstíny psí srsti.
.............................
Před sedmnácti roky v Turecku.
Vzpomínám na chumel mrňousků, štěňat mámy Chasidy, pod jejím břichem. Stejně jako sourozenci jsem se prodíral k měchýřkům s mlékem a spal v prádelním koši. Když nás vynesli před salaš, nadšeně jsme se rozhlíželi kolem sebe. Oslnilo mne cosi světlého, mnoho tvorů běhalo kolem nás po čtyřech. Asi taky pejsci. Byli chundelatí a divně štěkali.
Později mi došlo, že bílé koule jsou ovečky.
Batolil jsem se po tureckých pláních a učil spolu s mámou a sourozenci nahánět stádo tam, kde je chtěl mít pastevec Ahmed. Jednoho dne přišel do boudy s cizími lidmi. Máma na ně štěkala a pán ji přetáhnul bičíkem.
"Nebuď na ni zlý, Ahmede, podívej na ta nádherná štěňata," přimluvila se jedna z několika mladých dívek, jež tvořily skupinku příchozích. "Jen si je brání." Měla příjemný hlas a zvláštně voněla. Drbala mne po zádech a já se do ní okamžitě zbláznil. Po nějaké době se vrátila. Pozvedla mne nad hlavu a dala jméno Aslan. Nakoukla do mých očí. Spatřil jsem zblízka i pihovatý nosík.
"Neopustím tě, Aslane, zůstaneme už pořád spolu," řekla. Rozechvěl jsem se blahem z tónu jejího hlasu. Byl hluboký a vibroval v něm cit, to každý pes pozná. Od té chvíle bych pro Hanu, jak se dívka jmenovala, vypustil třeba duši. Nebylo mi ještě pět měsíců. Stejně dál neumím počítat, jen do pěti.
"Co chceš dělat ve městě se psem? Tady mu bude mnohem líp, neblázni," rozmlouvala vše druhá dívka mé nové paničce. Ta mi nasadila kolem krku nějaký kroužek a ten připnula k provázku. Na rodné salaši jsem už nikdy potom nebyl.
Povím vám, jak vypadal nový domov za časů mého dospívání. Bylo to prý v Rakousku, jak jsem odposlechnul, v nějakém velikém městě. Budova měla mnoho malých pokojíků a jeden patřil nám. Haně, její kamarádce Marušce a mně. Chodbami voněla smažená cibule, rýže a dušené maso, jehněčí se střídalo s hovězím. Každý večer bývala kuchyňka na patře zaplněna muži, kteří si v otlučených pánvích a kastrolech připravovali jídlo, první teplé za celý den. Páni, tam to vonělo! A hluk jako v úle. Pokaždé jsem se ze zbytků zasytil. Ráno jsem dostal granulky od Hany a večer dobroty od tureckých dělníků. Nejlepším dnem se stala neděle. Pracanti mívali volno a vyspávali. Kolem poledního se někteří přemístili do kuchyně a vařili jídlo pro všechny. Než byla ta dobrota hotová, bloumal jsem z pokoje na pokoj a nechal se občas podrbat. K jídlu pili něco v plechovkách a hodně nahlas se smáli. Bylo veselo.
Hana a Maruška se odněkud vracívaly domů až k ránu, vyvenčily mne v blízkém parčíku a pak dlouho spaly. Lehával jsem u dveří, hlídal a klimbal. Jen tak trochu, aby mi neunikl ani stín v Hanině obličeji. Byl kulatý, lemovaný chlapecky střiženými hnědými vlasy. Nosík pokropený světlými pihami, které jsem si zamiloval. Někdy třela svůj nos s mým čenichem. To bylo legrační a něžné, jako kdysi s mamkou. Odpoledne se vzbudila a zavolala:
"Aslane, pojď ke mně, můj nejmilejší pejsku," a ty pihy se smály. Oblékala se do kalhot a košile a vyráželi jsme na procházky. Podél řeky mne pustila z vodítka a já kolem ní šťastně kličkoval. Dělala, že mne chce chytit. Řehonil jsem se tomu. Občas mne hladily děti, které sem chodily s rodiči. Byl jsem šťastný.
Navečer si dívky upravovaly vlasy a v umyvadle přepíraly prádélko. Musely ho věšet do výšky, jednou jsem je z nudy rozkousal. To byl bengál! Po setmění někam odcházely. Samota není nic pro mne. Když nebyla Hana na dohled, snažil jsem se otevřít dveře a hledat ji.
Jednou spěchaly ven. Zapomněly zamknout a já přední packou zachytil kliku, jak jsem to okoukal od lidí. Byl jsem na chodbě a zachytil výrazně voňavou stopu Hany a Marie. Dole u vrátnice mne bohužel chytil Turek Salím.
"Táhni zpátky,čokle" nakopnul mne a smykem vlekl za kůži na krku do pokoje. Nemám rád, když se mnou někdo, a navíc chlap, takto zachází. Zavrčel jsem a ukázal tesáky. Uvnitř jsem vzteky kousal matraci z postele a pak na půl ucha usnul.
V noci konečně přišly panička s kamarádkou. Hodně nahlas se smály a padaly. Potřeboval jsem venčit, ale nikdo mne nevzal do parku. Svlékly se a rozvalily na manželské posteli. Marie pustila nahlas rádio a začala hladit Hanu po těle. Bylo to divné, a tak jsem se rozštěkal.
"Aslane, pojď ke mně, sladký pejsku," přivolala mne Hana svým nejhlubším hlasem. Skočil jsem na postel a ona si dala moji hlavu mezi své nohy.
Marie se podivně chichotala. Hana mne odstrčila a začala se asi prát s kamarádkou. Stál jsem na posteli a nevěděl, jak se zachovat. Hlasitě jsem štěkal.
Rozsvítilo se světlo na stropě a nad námi stál vrátný Salím. Držel nějaký klacek a rozpřáhnul se na mne. Dnes už podruhé. Bez varovného zavrčení jsem po té ruce skočil a trhnul. Z košile mu crčela krev. Hana se rozkřičela.
"Aslane, proboha, cos to provedl?" Za chvíli tu byl správce ubytovny Erdogan a další muži, probuzení Salímovým řevem. Postavil jsem se k posteli a cenil zuby, protože křičeli na moji paničku. Obě dívky se musely sbalit a zaplatit za roztrhanou matraci a mé pokousání vrátného Salíma. Nad ránem jsme skončili před tím domem na ulici.
Šli jsme do parku, kde si Hana s Maruškou sedly na lavičku, a stále telefonovaly. Taky se dost hádaly Za několik hodin přijelo auto s řidičem a my nastoupili. Nebylo možné pořádně dýchat přes cigaretový kouř, ale já to vydržel.
"Jedeme domů, Aslane, konečně uvidíš moje rodné Čechy. Tam nám bude hezky." Věřil jsem jí. Všude, kde je Hana, bylo krásně. Marušku jsem od vystoupení z auta už nikdy neviděl. Ten den pro mne skončily lepší časy.
V menším městě, odkud Hana pocházela, měla další kamarádku. Ta bydlela i s manželem a dvěma dětmi ve dvoupokojovém bytečku. Vzali mne do chodby, sotva jsem se tam celý vešel. Když nebyl pán doma, směl jsem i do kuchyně. Děti mne tahaly za dlouhé chlupy a sedaly na záda. Byly malé a nikdy bych jim neublížil. Pán sháněl Haně a svojí ženě kšefty v Rakousku. Tureckých dělníků tam bydlelo dost a o víkendu se chtěli povyrazit. Jeden Turek přijel autem pro ženy vždy v pátek na smluvené místo. Sobotu s nedělí trávily na jejich ubytovně v městečku blízko hranic.
Pán hlídal doma děti, ale já tam nesměl být, bál se mne. Hana mi našla opuštěnou ruinu na okraji městečka a vždy, když jela pryč, hodila dovnitř pár suchých rohlíků a zabouchla dveře. Snažil jsem se packou je otevřít, ale nešlo to. Zbaštil jsem rohlíky. Voda tam nebyla. Spal jsem. Vyl. Drápal dveře. Štěkal. Kvílel. Čekal. Nelíbilo se mi tam. Mříže v oknech se nedaly překousat. Nakonec pokaždé přišla a objímala mne. Plakala. Občas měla rozbitý obličej. Olizoval jsem jí modřiny. Tak to šlo pár měsíců.
Jednou odpoledne někdo zaklepal na dveře malého bytu, kde jsem ležel stočený v chodbě. Vystartoval jsem do pozoru.
"Aslane, klid," odvolala mne panička a šla otevřít. Na prahu stála nějaká cizí paní.
"Mami? Mami..."
"Haničko, chci s tebou mluvit. Pojď prosím tě dolů před vchod. Moc prosím." Starší žena oblečená v dlouhém kabátu sešla po schodech. Sledoval jsem paničku, jak pomalu, se svěšenými rameny, jde za ní. Mne s sebou nevzala.
Vrátila se za delší dobu. My psi dobře rozumíme řeči těla. Poznal jsem, že je moc smutná. Objala mne kolem krku a zůstala se mnou sedět na podlaze v chodbě. Díval jsem se starostlivě na ni a ona vyprávěla o svém životě. Něčemu jsem rozuměl, něčemu moc ne. Utekla z učiliště i z domova. Otěhotněla, ani neví, s kým to vlastně bylo. Porodila holčičku. Během šestinedělí s ní jela na krátkou procházku od rodičů, kde přebývaly. Po návratu do domu strčila kočárek s miminkem k výtahu a vzala z něj malý batoh. Do něj si předem dala pár svých věcí. Odjela za kamarádkou Maruškou do Rakouska. Jeden ze zákazníků je vzal na výlet do tureckých hor. Tam jsme si padli do oka. Další pokračování příběhu už znám. Hana ležela celou noc u mne na chodbě. Nevěděl jsem, proč. Byl jsem rád.
Druhý den jí volali kunšafti z Rakouska. Hana nikam neodcestovala. Vzala mne a šli jsme přes celé město do míst, kde je několik továren. Byly dvě hodiny odpoledne, střídaly se směny. Panička oslovovala lidi vycházející z fabriky. Tekly jí slzy po tváři, když mne nabízela všem, kdo byli ochotni se zastavit. Lidé říkali, že jsem nádherný, ale vzít si mne nikdo nechtěl. Hana slíbila své mámě, že se k nim vrátí a bude pečovat o svoji malou Haničku. Přivedli ji předchozí večer ukázat.. Pro návrat zpět měli jedinou podmínku: musí se zbavit svého psa. Pro všechny tam prý není místo.
Autobusy odjely. Nový pán se nenašel. Hana se mnou na vodítku zamířila zpátky. Poblíž ulice, kde jsme bydleli, je malá veterinární ordinace. Vešli jsme dovnitř. Mladá lékařka se zeptala, co potřebujeme. Moje panička přerývaně vzlykala, když prosila, aby mne utratili, že se o mne nemůže starat. Nerozuměl jsem tomu.
"To snad nemůžete myslet vážně, utratit mladé, zdravé zvíře! Žádný doktor tohle prostě neudělá." Uvařila Haně kávu. "Uklidněte se, něco přece vymyslíme, viď, fešáku." Pohladila mne. Klepal jsem se při pohledu na paničku po celém těle. Veterinářka někomu telefonovala.
"Než dopijeme kafe, přijde se na Aslana podívat paní, které minulý týden uhynul vlčák. Bydlí tady blízko. Jmenuje se Irma a chová plno zvířat. Možná se jí takový šikula bude hodit."
Rozumím skoro všemu, ale počítat pořád umím jen do pěti. Zestárnul jsem. Nevím, kolik zim jsem strávil u nové paničky na statku, možná pět. Vůní dobrého jídla v mém hrnci občas zavanulo tu jehněčí, tu hovězí jako bašta u Turků. Na půl ucha jsem kdysi zaslechnul od paničky dobře známé jméno. Hana. Bydlí prý s dcerkou v nějakém domku. Má hodně psů. Asi pět.
od Gora
dne 23.07.2016 19:04 ·
31 Komentářů ·
884x čteno ·
škoda úvodu a škoda záveru...úvod príliš popisný a vhodný skôr pre telenovelu, myslel som, že nedočítam, ale ako začal rozprávať Aslan, zbavila si sa patetickosti /možno pár miest/ a bavilo ma to, náznakmi si si vťahovala do súvislostí, nechala čitateľa, aby ich sám spájal..akoby si úvod písala až neskôr, aby nejaký úvod bol..čakal som na záver, ktorý neprišiel..možno bude pokračovanie, no viac by sa mi páčilo niečo menej informatívneho, nejaká gradácia, napr. ako Aslan Irme ujde späť k Hane, alebo tak..ok, Hana má veľa psov, asi psiemu plemenu chcela vynahradiť vzdanie sa Aslana ale to je na poviedku asi málo.. v každom prípade tento text má potenciál, popracuj na ňom
Je to takový cukrkandlovy místy, to jak ten pes přemýšlí mi nepřijde úplně verohodny, ale připomnělo mi to povídku od Kurta vonnegutan z knihy vítejte v opicarne. Prostě pan edison měl psa a testoval na něm nějaký zařízení na mereni IQ, bylo to primárně pro lidi,ale on asi zrovna nebyl někdo po ruce a nebo potřeboval srovnání, moc si to nepamatuju, asi si t o budu muset přečíst znova. No prostě ten přístroj nápoji na psa a ten ho div neserve, tak si říká, to není možný, to bude něco spatne... no dopadá to tak, že edison prostě zjistí, že psi sou srovnatelné inteligentní jako lidi, akorát to tajej, protože jim to zajišťuje maximální pohodlí, v závěru ten pes prosí edisona, aby ho nepropalil :) fakt doporucuju.
Taky si myslím,ze by to klidně mohlo být delší, i přes výhrady si myslím, že mi v plynulosti čtení nic nebránilo, naopak by mě zajímalo i dál u irmy. Závěr se mi docela libi... je to takovej ten sladkobolnej humor, v tom, že aslan umí počítat do pěti a majitelka má asi pět psů.
Joa, místy mi ty dialogy nepřišly úplně verohodny. Celkově ale jednoznačně pozitivní dojem... a to sem psa nikdy neměla a ani je nemám nijak zvlášť ráda ;)
bocco: děkuji za trpělivost, a též za hodnocení, sama vidím, že úvod by nemusel být tak rozsáhlý, to ještě změním. Ale ten úvod je zároveň konec, pes umírá a vlastně tím končí jeho povídání o životě...a Irma jsem já, byl to pes, jehož jsem se od poné povětrné děvy Hany ujala:))) děkuji
Stínka: je to od A do Z skutečný příběh. Vítejte v opičárně seženu a přečtu, i když Vonnegut je pro mne na čtení náročnější:(
Možná se k příběhu někdy vrátím, u mne/Irmy/ už jej čekala jen obvyklá psí dobrodružství:))) děkuju moc za čtení a zhodnocení, každý další názor je pro mne přínosem...
Takze u irmy už byla nuda? :) tak to jo. Přemýšlím, jestli bylo nutný vyprávět psima očima, možná jo, pokud jsi to chtěla pojmout jako že za sebe a sebe vclenit do příběhu, zpětný zjišťování je vždycky zajímavější, než když všechno dozvíš na začátku. Myslím, že příběh vystavět umíš. Splňuje to všechny atributy povídky, včetně pointy i když osobně jsem na ni nikdy netrvala, často mi pripadaj přirozenější otevřený konce.
Stínka: jako chovatelka asi stovky zvířat jsem chtěla něco někdy zkusit napsat pohledem některého z nich:))) a děkuju ti, Aslan je má srdeční záležitost...
jako chovatelka asi stovky zvířat jsem chtěla něco někdy zkusit napsat pohledem některého z nich
dobrej pokus, už jen tím, že tu tak trochu stojí jinak pojmutá, povyprávěná
zpověď, deník...,
způsob vyjadřování fajn, možná sekaný pasáže typu
Vrátila se za delší dobu. My psi dobře rozumíme řeči těla. Poznal jsem, že je moc smutná.
bych spřáhl jiným způsobem, když snaha o dramatičnost příběhu
je tu přítlakem na strunu jednotlivostí obrazů až příliš patrná,
ale to už záleží na vkusu každého soudruha, že...
rozumiem o čom hovorí úvod, to je jasné, no napriek ostatným kvalitám, text na mňa v závere pôsobí rozpačito..podobne ako Stína, nepotrebujem za každú cenu neviem akú pointu, som rád, ak autor nechá na čitateľa ako si príbeh dorozpráva, no tu si neponúkla ani tú možnosť..rátanie do piatich je vtipné, ale celok má na viac, ako len záznam zo života Aslana..možno sa raz vrátiš
Jarek: 14 prasat/2 prasnice Tonička +Janička, 12 selat/, ovce Nšo-či a Ribanna,7 koz,10 koček, 2 psi. Do stovky slepice, vede je kohout Nebojsa.
Ano, ožila jsem v momentu, kdy jsem začala "uvažovat" jako můj pes, to mne bavilo.Sekané pasáže odsekám, děkuju za čtení a rady:))
bocco: dala by se rozvinout linie, která mne též v povídce láká, a sice motiv odložení vlastního dítěte hlavní hrdinkou a "adopce" štěněte, možná pod vlivem rozbouřených hormonů. Myslím, že se k tomu tématu ještě vrátím.Děkuju ti.
Bocco, nevím, kde jsem to zachytila, jestli to bylo ve škole nebo v nějkaký definici povídky, prostě mám zafixovaný, že by měla mít pointu, ideálně výraznou. Nikdy jsem s tím moc nesouhlasila, protože život často pointy nepřináší, věci se prostě dějou a to lpění na nějakym uzavření příběhu mi vždycky přišlo... nereálný? Ale chápu, že pro čtenáře je asi lepší, když může příběh sám v sobě nějak ukončit. To jen tak na okraj, nemám to moc promyšlený.
stíno, taky netuším ani zbla, kdes zachytila (ale jo, jen je to už drahně let), ale fixace míněným je
rozhodně smysluplná, když nečteme (neposloucháme) jen slova
- čteme text, kterej někam vede, teda měl by, a ona chvíle by skrze
čtení mohla bejt jistě že chápaná (v jistý toleranci) jen jako trs zaujmutí,
ale ve svý "krátkodobosti" by měla dokázat čtenáře víc uzavřít, než hledat
zas tak nutně východiska -
Ne vždy je myslím dokonale uzavřený příběh tak zajímavý jako naznačení i několika možností. Tady to je spíš optimisticky uzavřeno, ona žena nedopadla tak zářivě, jak píšu:((
Na to jsem asi krátká.
Wiki říká, že většina povídek končí pointou. Určitě je nutný číst text, kterej někam vede... je otázka, co si asi vnitřně klasifikuješ jako uzavření... jestli to může bejt konec, kterej ukazuje všednodennost, něco jako... to se mi stalo včera a dneska jsem si ráno udělala místo kafe čaj. Nebo závěr, kterej něco nějak mění - tak někdo umřel, tak někdo přišel o panenství, tak jsem o tu práci přišel, tak jsem si jinou našel, tak jsem se rozvedl... Někdy mi přijde na lit. serverech, že tam autoři tlačí tu pointu, jako by to bylo něco posvátného. Teď jsem dočetla jeden román - Porodní bábu od Katji Kettu, ona píše náramně, celá knížka mě nesmírně bavila, opravdu, dlouho mě nic tak nepohltilo... ten závěr mě hrozně zklamal. Napsala ještě knížku povídek, Sběratele dýmek, tam jsem četla jenom dvě a zbytek, až to přečte čloověk, kterýmu jsem jí dala k narozeninám, budu sledovat pointy a dám vědět na srazu :)
Stíno, život je plný poínt, deň je plný poínt, akurát zriedka dokážeme zachytiť súvislosti s príbehom, ktorý im predchádza, museli by sme sa vedieť zachytiť z časového aj priestorového nadhľadu..sme konšpirátori..nemusí ísť o pointu, ako ju krásne využíva napr OHenri či Dahl, niekedy je rozložená v celom texte, takže na konci ani necítim potrebu, text môže zostať pokojne dokorán..Gora v pozadí rozprávania zaujímavo skladala paralelný príbeh plný dramatických situáci, možno pre mňa uzavretie vtipom o počítaní a pokojnou starobou jednoducho neladilo s ponúknutým..
Nemám fantazii, snažím se jen poeticky či dramaticky popsat věci, které jsem zažila.Děkuju moc za komentáře, jsem ráda, že se rozvinula debata a jistě si z ní hodně odnesu:)
Domnívám se, že takový text dospělý čtenář není schopen sám pro sebe ocenit. Pokud by se snad text dal upravit a stáhnout na jednodušší slovní spojení a zkrátit o zbytečně rozpučelé věty plné přídavných jmen nebo přívlastků, dovedu si představit, že by takový příběh družinářka mladším dětem přečetla.
Indigo: děkuji za přečtení. Ten text by pro děti asi nebyl nejvhodnější, jedná se o psa, který cestuje s prostitutkami:) a musel by se změnit celý příběh, a to by nemělo smysl. Pro mne je tam asi nejcennější protiklad nevinnosti psa a činnosti lehké děvy, která je schopna opustit své novorozené dítě. Na onom kontrastu je celý text založen.
Já ten text četla,Goro. Vlastně je škoda, že jsi z takového námětu na příběh vytřískala tak málo.
Pro mne je tam asi nejcennější atd.
Psaní je možná způsob autoterapie, ale co je pro Tebe důležitý a co ne, je čtenáři celkem fuk. Čtenář není Tvůj kamarád, nechce Tě chápat, rozumět Ti, jsi pro něj cizí - osobní příběh nebo ne, co na tom. Autor má pouze jednu možnost, přesvědčit svou vlastní prací. A to prakticky o čemkoli, včetně opaku toho, o čem jsem výše.
Psaní je možná způsob autoterapie, ale co je pro Tebe důležitý a co ne, je čtenáři celkem fuk. Čtenář není Tvůj kamarád, nechce Tě chápat, rozumět Ti, jsi pro něj cizí - osobní příběh nebo ne, co na tom. Autor má pouze jednu možnost, přesvědčit svou vlastní prací. A to prakticky o čemkoli, včetně opaku toho, o čem jsem výše.
možná to zní, Goro, tvrdě, ale Inka v podstatě říká,
co tu jednou a podobně Oldřich Řeporyjský:
že čtenáře nezajímá, jestli si to, o čem píšeš prožila,
nebo jen zaslechla a předáváš dál, nebo sis celej text vymyslela -
jeho zaujmeš jedině takovým způsobem zapsání, po kterým se pozastaví
nad autentičností, živorodostí, skutečností textu,
a uvěří mu bez pochyb -
Ano. Je to poměrně důležitá informace pro autorův rozvoj, o to náročnější pro vnitřní zpracování, zvláště pro některé typy autorů (obecně). Oldřich to přejal ode mne a já víceméně po svém už kdysi dávno od jardyJJ.
Indigo, Jarek: děkuju za ohlasy. Důležitostí jsem měla na mysli celkové vyznění povídky, ne kontrast důležitý /jen/ pro mne. Rozumím, co mi říkáte, a děkuju, a jsem ráda, že mohu být mezi vámi.
Jsem toho názoru, že psi se chtějí hlavně nažrat, trochu si zaběhat a semtam si prcnout. Tolik k souputnictví. Přes všechny ty sračky kolem, musí být nejlepším přítelem člověka, právě zas jen člověk, všechno ostatní je fantaskní hra, anebo volání o pomoc. Hrozně moc jsem to chtěl dočíst, aby si můj názor na kvalitu textu mohla brát alespoň trochu vážně, ale všechno to koukání do očí psa, bylo nad mé současné síly. Tolik k obsahu. Dost vět v textu je poskládaných, podle mého názoru špatně. Když budeš chtít, uvedu pár z nich a uvidíme. Nenašel jsem dostatek trpělivosti a chuti, propracovat se k pointě. Jinak si myslím, že povídka by měla mít buď právě ji, anebo atmosféru... vyšumět tak nějak do ledabylého nekonkrétna. Ale to už melu.
leporelos: možná je ta povídka dětinská, z pohledu psa těžko skládat složitá vyjádření, a ne každý je také ochoten vůbec na tuto "hru" přistoupit, tedy jako čtenář. Je pravděpodobné, že některé věty mám špatně poskládány. Jsem amatérka. Pokud upřesníš, budu ráda a opravím. nevím ale, jak se zde, na Poetikonu, provádějí v textech opravy. Ale atmosféra jí, povídce, myslím neschází:)) Děkuju ti.
Já ti to nechci nijak kazit, lepo, nějakou iluzi o lidech nebo tak neco, já je mám taky radši než psi (většinu), ale většina mých lidských přátel chce taky jenom žrát, běhat a sem tam si prcnout.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES