Klaun Bonifác zavrávoral. Mával rukama, jakoby chtěl vzlétnout a najednou bác! Upadl uprostřed manéže rovnou na zadek.
V ten okamžik se z orchestřiště ozvala rána, jako když někdo prokopne buben. Ke střeše šapitó se rozletěl dětský smích a klaunovi z obou očí začaly sršet gejzíry slz. Chytl se za robustní, kanafasovou zadnici a v obrovských botách, legračně nadskakující, zmizel v zákulisí.
"Parchanti škodolibý," postěžoval si, když míjel drezéra Bureše.
"Mám na ně pustit Césara?" usmál se Bureš.
"Ále," mávl jen rukou Antonín Pávek a chvatně si rozepínal kostým Bonifáce. Vypadal při tom jako někdo, koho zabolelo na prsou, a teď rychle musí dostat své prsty co nejblíže k holé hrudi.
Šapitó naplnil bouřlivý potlesk. Do připravených klecí, byly právě vypuštěny šelmy. Bureš přiložil dlaň k ústům, drobounce si do ní plivl, sáhl k pasu pro bič a vběhl do manéže. Následoval další aplaus.
"Mám úplně uvařený vnitřnosti," řekl Antonín, směrem k rozcvičující se krasojezdkyni. Dívka se na něj podívala pohledem plným obav. Zpoza nohy, kterou si právě přitáhla kolenem až k bradě, se ale vzápětí usmála. " Vy si strejdo, alespoň nemůžete natrhnout frndu!"
"Mon cheriiii," natahoval záměrně legračním hlasem Antonín, když přestal od smíchu kašlat. "Já bejt mladší, nenašel by se na světě jedinej tmavej kout. Žádný místo, kde by ses přede mnou mohla schovat."
"Je mi to jasné, strýčku." zanechala dívka rozcvičování. Přistoupila k muži a políbila jej něžně na spánek. "Úúúplnej maniak," usmála se.
Antonín Pávek přivřel oči a do nosu neslyšně natáhl trochu z vůně jejích vlasů.
"Tak, tak," řekl, když oči opět otevřel. "Tohle je o moc lepší, než ty prochcaný piliny všude tady kolem."
"Maminka bude péct na zítra kachnu," mrkla ještě dívka na Antonína a spiklenecky dodala. „Samozřejmě Vás zve!“

Pávek měl teď půl hodiny pauzu, jeden malý výstup před koncem, pak závěrečnou děkovačku a chuť si zakouřit. Sundal nepohodlné klaunské boty, zpod lavice před ním vylovil hnědé, koženkové pantofle a nazul si je na nohy. Byť těsně obtažené bílé tričko usvědčovalo postavu Antonína Pávka z mírné formy obezity (protože vrchní část převleku mu nyní rozeplá vysela od pasu dolů), její majitel na své roky rozhodně nevypadal. Šlo spíše o dobře stavěného, lehce prošedivělého padesátníka s pohlednou tváří a slabě zamlženýma očima, kterému občas docházel dech. Na druhou stranu věděl přesně, co mu v takových chvílích udělá dobře. Došel k východu ze stanu, nadzvedl plachtoví a zmizel ve tmě. Tam byla jeho židle.

Večerní představení měl radši. Vzduch byl čistší, než přes den a na obloze k vidění tolik hvězd. Nejradši měl ty chvíle, kdy zdánlivě neprostupnou tmou nahoře, byla zřejmá jen tu a tam nějaká. Stačilo se však na tmavé plátno dívat jen pár okamžiků jinak, přivřít oči a tam někde v mezírce mezi bděním a usínáním, kdy hlavou proběhne zvláštní výboj, se před očima otevřel celý svět.
Antonín Pávek si znovu potáhl.
Zadržel kouř uvnitř sebe tak dlouho, až cítil, jak se mu krev hrne do hlavy a oči mu zalévá cosi podobného slzám. Jeho plíce už nemohli ten tlak vydržet a škubly sebou. Pávek pevně semkl rty, jakoby chtěl tu explozi vzdoru udržet uvnitř těla. Z nosu mu uniklo trochu kouře a přidušeně zakašlal. Vzápětí už s mocným a uvolňujícím výdechem opouštěl jeho útroby sloup silně aromatického dýmu. Nakyslá Mléčná dráha, připravena v mžiku splynout s okolním světem.
„Myslel jsem, že klauni nefetujou!“
Pávek skoro spadl ze židle, jak se lekl. Bůhví odkud přišel, ale stál teď před ním kluk. Mohlo mu být tak patnáct let a zvědavě si ho prohlížel.
„Že je to jak s těma šaškama na ledě, sem si říkal,“ pokračoval chlapec.
„Že teda dělaj různý srandy taky, padaj na hubu a tak, jakoby neuměli bruslit. Ale ve skutečnosti musej bejt v lepší kondici, než všichni ostatní.
Pávek se na nezvaného hosta zadíval pozorněji. Prsty ruky s jointem, kterou předtím v úleku reflexivně schoval za záda, si teď zamyšleně přejížděl přes hruď. Celá ta situace mu přišla dost nepravděpodobná a přemýšlel nad smysluplnou odpovědí.
„Co tady děláš, kluku?“ řekl nakonec.
„Nemám rád cirkus,“ odvětil chlapec. „A už vůbec ne, ty trapný vystoupení s tygrama. Chlap oblečenej jako můj děda za mlada, mlátí hůlkou těm přežranejm chudákům do tlap tak dlouho, dokud se po něm neoženou. Všichni začnou tleskat a jede se to samý od začátku. Jsme tu kvůli ségře, je ještě malá. Díval jsem se na ty vaše kousky s padáním na prdel, a jak vyběhla ta pruhovaná parodie na divočinu, šel radši na záchod. Nemáte tu ani pořádný hajzly! Líný zvířata, smrad jak v masovym hrobě a zhulený klauny, to je tak všechno.“
Teprve teď si Pávek uvědomil, že hoch drží celou tu dobu nějaký předmět v ruce. Držel ho pravou rukou v úrovni prsou. Vypadalo to, jako by mu chtěl něco ukázat. Pávek vstal ze židle a pomalým, rozvážným krokem se vydal k němu. Chlapec znejistěl a udělal krok vzad.
„Copak to tam máš, ty chytrolíne jeden,“ blížil se Pávek ke chlapci. „No ukaž, ať se taky podívám.“
Chlapec teď viditelně ztuhnul a zůstal stát na místě, jak přikovaný. Pávek došel až k němu, přimhouřil oči, aby lépe viděl a naklonil se dopředu.
„Tak tohle bude bomba,“ špitl chlapec a ruka s mobilním telefonem mu konečně poklesla. Druhou rukou cosi bleskově zastrčil Pávkovi do kapsy širokých klaunských kalhot, otočil se na patě a byl ten tam.
Na vizitce, kterou muž vytáhl z kapsy, bylo napsáno tučným písmem The Little Prince a pod tím tři slova: humor, akce, odvaha. Úplně dole pak odkaz na jakési internetové stránky.
Půlhodinka na pauzu utekla jak voda. Antonín Pávek pokrčil rameny, ještě jednou si potáhl a zmizel zpět za plachtovím.

  od leporelos dne 21.03.2017 14:10 · 7 Komentářů · 358x čteno ·