„Řepný extrakt?”
„Ne, díky,” odmítá kdosi z televize, což mě na chvíli rozhodí,
a vrátí na zem.
V představě hnus. Vypínám.
Jsem zpátky.
Dopíjím sklenici kedlubnový šťávy, když začíná pršet.
Jak se tak ujišťuju i pohledem nahoru,
jedna kapka se najednou odrazí od natažený ruky,
a roztřepená už do malý spršky zamíří přímo do oka.
Tomu se to příliš nelíbí, pálí, přesto se za ním bleskurychle
začíná odvíjet obraz...
Instinkt.
Sedí tu uprostřed džungle, uprostřed hustýho deště,
a dívají se nahoru. Déšť jim skrápí těla, jejich tváře,
ale ani jedno nejeví pražádnou snahu o úprk mezi stromy
nebo keře, který by je ochránily.
Ta zvířata jen tiše sedí a dívají se. Sedí a dívá se s nima i on,
člověk.
Živočišná obraznost toho filmu, úpěnlivá souhra, či spíš
snaha o ni, přesto zanechává víc, než bylo prvně k zacílení.
K zažití nejen v konfrontaci s obývacím pokojem,
s vyspekulovaným článkem v novinách, nebo ještě líp
s osvíceným televizním moderátorem čehokoliv -
(kolikrát se ještě budu muset dívat,
abych šíji narovnal i já...?).
- - -
Instinkt.
Tolik deště pořád chybí snům,
a tolik slovům, a jich vyslovením,
čekáním na tvárnost a identitu oněch snů a slov
a trpký vody z nich,
když zase (a pořád),
ale pořád tak málo,
prší...
Přihlášení
