1.dílko potřebuje název, který jednoduše shrne a dovysvětlí téma, název stojící na půl cesty ke čtenáři, vždycky se hodí o názvu přemýšlet, dokonce se u hotové práce název dostavuje takřka sám
2.ústřední obrat je významově chybný, to není "ozvěna", ten zvuk který slyšíme z nástroje a PO (ne K) kterém napínáme uši
myšlenka je dobrá, ale pointa zaškobrtla a práce úplně nevyšla
díky za náhled, jen -
haikuidní jsem nazval, páč mířil sem právě k haiku,
leč nejistý si trefením, řešil sem raději takto...
a haiku se nejpomenovává a nemá pointu
1.dílko potřebuje název, který jednoduše shrne a dovysvětlí téma,
tak to slyším prvně - kdes to, probůh, čet???
proč by měl název báseň dovysvětlovat??
2.ústřední obrat je významově chybný, to není "ozvěna", ten zvuk který slyšíme z nástroje a PO (ne K) kterém napínáme uši
ozvěna je tu vzpomínkou,
tak jakej ústřední významově chybnej obrat?
hmm, rozveď kloudněji, abych nebral pocit, že si jen třepíš pysk
opravuješ kdekomu kdeco, ale týhle větě porozumět
mi fakt chvíli trvalo -
víš co, zkus to raději znovu, protože podobně rádoby odborně vyřčený,
ale ve svý upachtěnosti zpackaný věty sou mi
v komentáři k ničemu
Nejspíš rozumím Tvé ostýchavosti nazvat text haiku. Haiku je pro mě velká záhada. Jednak co do jeho tvorby a pak i co do jeho rozpoznávání. Jistě, existují znaky, kterým se můžeme pokusit obsáhnout, pokusit se rozeznat základní parametry charakteru této formy. Ale. Nakonec v jednom z tématických týdnů jsme se jím trochu zabývali. Jen pro nostalgické připomenutí:
Něco o japonském haiku:
Japonské haiku neexistuje. Existují jen jeho překlady.
Mistr Bašó řekl: Uč se o borovici od borovice a o bambusu od bambusu.
Z toho důvodu se nelze (ne)učit původnímu japonskému haiku.
Naše haiku.
Haiku je (ne)lyrické (ne)trojverší o 5-7-5 slabikách. Krátká (ne)poetická forma.
Haiku je dosazení čehosi přesně nevydefinovatelného do vzorce, přičemž pro jeho samotný obsah nelze vytvořit původní maketu. Čím více se ho snažíme charakterizovat, tím více nám uniká a ztrácí se. Je to takzvaná spontánní metoda psaní usazená do formy. Poetický způsob jak jemněhmotu předat hrubohmotě.
Haiku Je vyjádření nehmotného ducha světa.
Haiku je zápis mimo paměť.
Obsah haiku se podobá poezii, což v podstatě možná nejen pro básníky znamená totéž co osvícení.
Motiv haiku by měl být především pro autora bezemoční.
Původní motiv haiku je přírodní.
Haiku by nemělo mluvit o něčem, nýbrž pro něco. Spočívá v oddělení mysli od svého vlastního já a v umění bez umění.
Haiku je konkrétní, přesto se snadno nenechá zachytit.
Haiku by mělo být jednoduché, prosté, stručné, přímé a mimo dosah všech básnických triků.
Haiku je mlčení mluvením.
Naše haiku je český nebo slovenský experiment s Buddhismem a Zenem.
Takže dnes snad jen k obsahu. Můj čtenář předpokládá, že vypravěč hovoří o jakémsi pnutí. Zdá se, že toto pnutí nejspíš nemá žádné logické opodstatnění, tedy že rácio zde stojí poněkud mimo celkovou důležitost a zájem. Do popředí se dostává jakýsi vnitřní pocit, který odmítá uvěřit tomu co vidí, nebo by vidět měl, či chtěl (to se ve vnitřních dějích a obsazích občas děje, zvláště ve vypjatých situacích). Hovořící konstatuje tento obraz světa (pouze fotí situaci, tady shledávám zásadní rys shodný s haiku). Na nic se neptá, ani nehledá odpovědi. Avšak můj čtenář se v otaznících po přečtení přímo brodí, div se netopí. A když už se nacházím pod zavřenou hladinou, kde se nemohu nadechnout...a vím, že nahoře není nikdo, kdo by se jen mohl pokusit o mou záchranu...a smrt je již blízko, velmi blízko, někde v sobě objevuji nelogickou naději (že právě ona umírá poslední)... že se ještě objeví ruka, která se pro mne natáhne - uši k ozvěně...
Tolik asi...pokud je můj výklad vjemu alespoň trochu srozumitelný.
No. Tak to bylo včera. Připsáno bez ovlivnění informacemi z komentu Tvého díla.
Po přečtení indicií mezi řádky, chápu věc takto:
loutna beze strun -/ kdysi ta loutna hrála, byla kompletním krásným romantickým nástrojem
přesto stále napínám/ vracím se v sobě k tomu, co bylo dříve
uši k ozvěně/ vzpomínám
Ale musím podotknout, že bez Tvého zásahu bych tuhle variantu neodhalila. I když je možná mnohem jednodušší.No, pracuji pouze s tím co předložené a s tím co nosím v sobě. Snad Ti to alespoň pomůže vidět jinýma očima.:)
Ano, haiku se tu děje v podstatě jen zachováním formy
a snad i několika málo dalších předpokladů, když ani obraz
tu sice nestojí uměle vytvořen, však osobní rovina je v něm možná
až příliš patrná, což by se v dobrým haiku stát nemělo -
proto raději "haikuidní"...
Tvůj první způsob náhledu by byl haiku jistě blíž,
leč bé je, jak bohužel patrno až z mého vstupu správně :)
Díky za oko, Inko!
tenhle básnický útvar mi zůstává nepochopen, co do rozpoznání...
podobně jako Ince...
jinak to na mne působí sourodě a zvučně...
i nějakou tu náladu v tom může člověk najít...
jen vždycky mám obavy, že nepochopím, co je tím přesně myšleno...
a je to tak podstatné?...ptám se sama sebe...pro mne až tak ne :-)
haiku se nedá naučit, nalezení cesty k němu
je o pokusu pochopení filozofie japonský kultury a principu
zenu, kterej nemá žádný přirovnání, a kterej je v podstatě
našimi prostředky nepojmenovatelnej...
jen vždycky mám obavy, že nepochopím, co je tím přesně myšleno...
a je to tak podstatné?...ptám se sama sebe...pro mne až tak ne :-)
ano, nalezení poezie obecně není daný čistě logickým poznáním
obsahu, ale i přirozeným, nenásilným uchopením a přesunutím
průvodních vjemů z ní do vlastního vnímání estetična
tak tohle není haiku ani vzdáleně, měj na paměti, haiku je něco jako foto, forma z toho haiku nikdy neudělá, původ haiku je jinde, popis obrázku, i když se přiznám obraz tvých napínaných uší mi vyloudil úsměv
...vzpomínat na mládí je jako čekat na včerejšek, nač ta nostalgie vlastně je, ničemu neslouží snad jen k pousmání...joo to byly časy, když ještě loutna zněla... úsměv
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES