V poslední době píšu víc korálkama než písmenkama
Mají barevný oči – někdy modrý a někdy červený jak králíci
A za tím tunelem barvy je vždycky jinej svět
Plnej plání a starejch indiánek, který navlíkaly jako já
Korálku za korálkou, den za dnem
Až z toho byla mozaika, tak široká, že se musela proplést
Se všemi ostatními mozaikami
Až všechno bylo dohromady a přitom přecejenom zvlášť
A na hranici mezi rudou a bílou
Směr protíná směr pokaždé když dojde ke střetnutí
Pokaždé když dojde na jiskry a na planoucí větrem
Píšeme křížem a kolmo na to krážem:
Všichni jsme spřízněni
Ach a ještě jednou ach
A potom rozťatý kmen a má hlava na dřevěném talíři
A rozházené listoví a spousta měděného světla
(Jsem dávno utonulá v pohádkách
V mytologii příběhů a marně se snažím to všechno postihnout
A zapsat a namalovat a předestřít
Stejně to nejlíp jde uprostřed lesa) a to je mi někdy daleko
Víte
Víte
A vím
že je to vždycky krásné za dlouhým tunelem očí
Za klenbou spánků a unavených čel
Jenomže jednou uprostřed hlavy bude každý mít jenom tmu
Ten krásný palác uvnitř už nebude
A krásného stolu s hruškami už nebude
Ani plápolavých krbů
Nebude
Zbude jen krása venku
Krása kaštanových alejí a třpytivé oblohy
A všeho toho co z tunelu očí vystoupilo
Jako barevná nit a vzalo s sebou domy a letadla
A ptáky a koláče a lásku
V napjaté touze protnout kolmý směr
V bláznivé touze najít ztroskotáním
Uchopit paže a dotýkat se cizích ran
A nepsat dokola, ale vždy křížem krážem
od Luisa
dne 08.10.2017 09:21 ·
16 Komentářů ·
346x čteno ·
Králíci mají boom:-) a ty také, nejprve jsem se trochu zalekla hovorového jazyka, nemám v poezii příliš v oblibě, ale naprosto zbytečně. Baví mne pozorovat tvé prožívání a souvislosti. Možná bych zkorigovala množství slova - bude, nebude. Ale jinak ... Díky.
Moc hezký vyprávění. K tmu se nedá nic dodat - je to plný myšlenkou i obrázkama. Slova jdou jako korálky, až vyšijou tvůj svět, křížem krážem. Jsem tam, kdes mě chtěla jako čtenáře mít, a je to hodně dobrej pocit. Ten konec ... pro ten bych dejchala :)
Mám kamaráda lékaře, co velmi čte.
Kdysi se mi svěřil (vlastně to žádné tajemství nebylo), že z humorů má nejméně rád Svěrákův s Smoljakův narativ o Cimrmanovi, humor, který nikoho neurazí, do živýho netne.
Dodnes nevím, jak se k tezi postavit, kdy mi některý Svěrákovský chvaty přijdou kouzelný a jiný řekněme přeobyčejnělý, příliš zakrývající hrany - v jakémsi úmyslu.
Při čtení tvých textů - a všiml jsem si až teď - vidím měděné světlo tak nějak přebarvující (jak jinak) vlastně většinu textu, atmosféru až by člověk zapomenul všechny ty druhý stránky, nepříjemný a řekl bych přesto zásadní. Možná je to spíš výtka jistému modu (modus bez modu) literatury a jeho stylizaci.
Jako by slova byly pevné kategorie. Den za dnem, Rudá, bílá. Plápolavý krby v palácích.
Ach.
Slova jako měkké polštáře.
Teorie vran.
Goro (snad je to správný 5. pád), množství slov nebude - bude je odkazem na biblickou citaci: "A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo." Chtěla jsem to tam proto. Ale chápu, že to může být rušivé.
A Egone - tuším, že v jistém smyslu jsi na to káp. Ano, tak takhle já píšu. Spousta obrazů, spousta ředění, spousta kolébání čtenáře. I když bych řekla, že v poezii to dělám úplně nejmíň schválně. Osobně bych pasáž s měděnou (celou strofu) nejraději vynechala, ale pak by mi to přišlo příliš ostré - byl by to jen černý text bez chytlavého obrázku pro uživatele iphonu. Je pravda, že píšu svým způsobem hodně opatrně, hodně zastřeně. Považuju to za nutný ústupek kultuře psaní. Mám pocit, že aby text byl dobrý, právě tohle vyžaduje. Mám strach, že kdybych psala přesně, stránky by shořely a nikdo by to nepřečetl. Podpálila bych si vlastní půdu pod nohama svou vášní pro pravdu, kterou by nikdo nepochopil... vypadala bych nadutá a zaslepená, i když možná jen podceňuju čtenáře. Možná je to tím, že jsem měla psát středověký traktáty, že moderní poezie (a próza vůbec) pro mě nejsou. Je pravda, že to cítím už dlouho a hledám způsob, jak z toho ven.
...a eště jednou si to dám, abych si uklidil v hlavě,
abych se znovu pozastavil nad tím, že takováhle "holka"
umí napsat tak, že i starej pes jen sklání pohled
a nechává se vískat po srdci
Luu. Palec hned, nejradši mlčky teď, ale k čemu to, viď? :) protože mně píšeš ze mě a vůbec jsem si ani koutkem nevšimla těch verzál. Protože říct, že ze všech zbude jen ta krása, kterou vtiskli do okolí, říct to takhle dokonale volně, přesně jak uprostřed lesa...mluvit o protínání kolmic jako o pečení chleba, jako o všednosti...to podle mého dělá nadčasový básně. Na králíky a rudou byses mohla vyprdnout, podobně jak na ach. Ale Luu.....nikdy nikdy na Tebe nezapomenu...pro Tvou schopnost vtlačit obsah do poetiky. Vtlačit smysl do slov. Pro Tvou schopnost říct textem.
Kladieš slová zľahka, opatrne, jemne, akoby nič. Akoby sa nechumelilo. A ono sa chumelí, topí a zlieva do úžasných obrazov, ktoré teda vedia zasiahnuť.
Silná výpoveď, Lui. :)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
