možná by mi víc pomohlo pojmenování jednotlivejch pasáží,
"úrovní" textu -
byť v semknutosti, neumím k svýmu pohledu pospojit, posvázat,
když útržkama až téměř neznatelně roubuješ příběh,
a stoupáš s o(d)hlídnutím ke každýmu z těch ukecanejch schodů...
v první si pod mou kůrou, druhou opanuješ nadstavbou,
kam i s výskokem jen konečky prstů,
a ve třetí jako by se začalo teprve dít ono tajemno zápisu,
a tíhlo k uzrání, pochopení asi nejvíc
:) všechno to spojuje sen, sen, že jsme. Tu první část jsem ještě neznala - k tomu, co už jsem četla, jsem se ráda vrátila, protože mi dává každým dalším přečtením širší smysl.
Nedokážu nic vytknout, je to uháčkované nitku po nitce, ale tak, že čtenářovi se ukáže jen ten vzor, nitky sis namotala na prsty - ty si s tou energií prostě hraješ:)
Líbí
Tá ľahkosť a ladnosť v prvej ma úplne dostala.
A vraciam sa sem, pretože tri silné sa ťažko trávia a vždy keď som tu čítam iba jednu. Každú ako samostatnú báseň. Neviem, ale asi to takto potrebujem aby som po častiach vstrebala. :)
jo, jsou to tři básně... teď jak mě přepadlo takový nějaký uvolněnější období, napsala jsem toho víc a u těchto tří mám přesně to, co popsala Inka. Určitě by k nim padla i "kraj", kterou jsem letos začala, i když tam je ještě možná dost znát, že jsem ji "psala" skoro dva roky a je "dramatičtější", jak je mým zvykem :)
první ze tří nemá název - možná i proto jsem ani dvěma druhým ty názvy (který teda mi dávaj zvlášť zabrat) nenapsala.
prostřední je vlastně takovej klíč. pojmenovala jsem ji "magie uvolnění".
nikdy, až do teď jsem nedovedla k praxi zjednodušení myšlenek a obraz, že ty mentální uzly, který ke gordickýmu často nemaj daleko a trčej ve tmě kebule, že je můžu změnit v ostružiny a lehce prostě obrat, nechat zmizet, mě nadchnul :)
letošní podzim pro mě byl hodně propojující - z našich hor úplně blouzním, vždycky, když tu na ně koukám, několikrát jsem v různém počasí přešla nejbližší hřeben, brzy ráno.
Mám to tak odjakživa - že nemám "přírodu ráda", nechodím "ráda do přírody", ale cítím se být její součástí, ten pocit, že jako když je to část mýho těla, že nejde zcela rozeznat, kde končím já a začíná venku...tak jsem o tom teď psala..
Inko, kdybys ještě upřesnila proč pocit rozcuchanosti, tak možná pochopím. Jde o to, že právě trojí "ne-zcela-návaznost", nebo zas nějaká moje rozevlátost, neochota se k něčemu - podle Tvýho - přiblížit a chytit pevně? kde to je..?
jeden mi napsal třeba k tý třetí, že prvních pět veršů je neúnosně obrazných (nevěrohodných) - že jsou příliš metaforické - je to pro Tebe podobný? někde?
Lawenderr, Vorčo, Zuzano, Miriam - vážím si
Jarku - "než se jazyk pozastaví tak pevně" - co to znamená, prosím Tě? :) jakože je to jazykolamné?
Inko, kdybys ještě upřesnila proč pocit rozcuchanosti
Jde především o hudbu. Nekonzistentnost shledávám právě tady. Každá jednotlivá zpráva nese jiný klíč k odmykání textu. Proto je nemohu přirozeně vstřebat najednou ve třech vstupech jako celek.
bola som tam
ohromná atmosféra
vo všetkých troch
s príchuťou blúznivého mámenia či čo to..skrátka, presne ako mám rada
nechať sa uniesť Tam
byť Tým, čo vnímaš cítiš odovzdávaš (snáď rozumieš)
no krása (konečne som sa zhlboka nadýchla..lebo pri čítaní zatajila i dych)
"Děje se všechno. A nic víc."
-- to je nějakej Villon, však já to najdu. A jistě, že to může být jen tou stopou, že mi to Villona evokuje, ale... Ale.
Přijde mi ta první báseň taková "netvá". Velmi překvapivá. Víš, nikdy mě nenapadlo, že to, jak píšeš, sis vybrala. Že to není nutnost. Protože mi přijde, že Ty velmi umíš čtenáře přesvědčit, že to, jak píšeš, jsi prostě "Ty", že je to Tvůj způsob, Tvá jediná hratelná a přirozená póza. A toto mě dostalo, protože to ukazuje, že jsem se úplně nechala ošálit. Když to řeknu úplně upřímně - myslela jsem, že jsi hlas - a hlas velmi silný, avšak nezvolený. Příliš jsem si Tě s ním ztotožnila a až tady vidím, že jsem se pletla, že Ty máš daleko větší přesah, vidíš víc, daleko víc, než přiznáváš. A mě to potěšilo. Hodně potěšilo.
Ta druhá mi na začátku přijde vyloženě pokažená tím obráceným slovosledem a pak ubíhá jaksi příliš rozverně, příliš jakoby neuměle - a zachraňuje to ten poslední verš - "slastem napospas" - jakoby mi to říkalo: haha, já vím, co si myslíte o té básni, ale já jsem ji taky nepsala při plným vědomí, víte? Já jsem pila víno. Ach.
Noa ta třetí, ta je bezkonkurenční. Nějak mi v ní zase připadá, že ses musela změnit za tu dobu, co jsme se neviděly. Je to taková pro mě laskavá báseň a velmi doústsividící. Hm. Neumím to popsat. A přece tu jsem od popisu. Víc takových, jako je ta poslední, prosím. Víc :)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
