Časovou dotaci ukončil budík ptačím zpěvem.
Od rána běžím několika labyrinty souběžně. Vidím se ve všech docela zřetelně; postroj pro tah však sedí pouze jednomu mému elementálu. Hledám si kout ve kterém tě potkávám. Vím, že je v každém z mých bludišť, jen jsem ho při tom spěchu ještě nestihla zhmotnit. Nevidím na konec vodítka. Ten fakt tříští mou pozornost.
Na třiadvacáté řadě třináctého vlasu z temena problesknul skutečnosti plachý neuron. Těsně za ním stává dřevěná stodola. Vždycky se trochu směji, když říkám, že vypadá jako když jí čouhá sláma z bot. Jenže na té slámě se odráží mé nejmilejší slunce. Je žluté tak akorát. Ne, žádná sivá, jen průsvitně hřejivá. Klečím v ní uvnitř (ve slámě i stodole, víš a), mám umazané džíny a obličej od šmouru, v ruce šroubovák. Okolo se válí spousta všelijakých dílů k montáži vznášedla. Někdy je to malé letadlo, jindy vzducholoď pro pidi lidi. Anebo docela obyčejný smrkový vor s udělátkama, co když letíš, vydává takový klokotavý, olejem vymazaný zvuk. Nikdy neletím výš než deset metrů. Tak akorát na to, abych se mohla dotknout vrcholů pouličních lamp, viděla pořád na lidi a nedostala záchvat paniky.
Za lesem stojí dům. Okolo je nezmuchlané trávy po kolena a u stolu bílé židle na kterých tví muži sedávali s pusou velkou jako svět. Říkala jsem ti o nich. A lhala jsem, když jsem tvrdila, že jsem do toho domu s otevřenými dveřmi nikdy nevešla. Je na okruhu stínu slabiny vlasu 389. Pátá řada nad čelem. V tom domě je nebezpečné schodiště. Je krásné. Je prázdné. Jako ty stěny v něm. Jako pokoje. A pokaždé když se v tom domě octnu, mám na zádech přiblblý modrozlatý kostým víly Zubilky. Křídla mám přilepená ke stropu nad schodištěm. Tak nějak s prázdnými flitrami a útrpným pohledem.
Na jednom anglickém trávníku opodál stává renesanční hrad. Jeho schodiště je o moc přívětivější. Na něm je mi asi šest. Nikdo nikde. Ani psi. Mám culík a touhu zjišťovat, co je v truhlách na půdě a zase si neskutečně zmazat ty úžasné růžové šaty z tetiny svatby. Točím se schodištěm vzhůru za rukou, kterou se dotýkám starého kamene. Až ke kašně jednoho náměstí. Je červen a já mám obrovskou chuť na točenou zmrzlinu a v kapse ani floka. Z několika tisíc pětikorun na dně kašny lovím korunusedmdesát.
Slyšíš? Další hodina. Nájem. Musím spěchat. Zapřahají mi další bludiště. Ale nezapomínám! Posledních pár týdnů nosím v šosu zimomrazu dva knihomoly a půlku verše na zpřelámaném ohybu doslovu k odpoutanému Prométheovi. Hledám si kout.
Netvore, klid, už jdu. Buď sbohem.
Přihlášení
