Právě sem se vrátil z koncertu. MonoStereo. Jedna holka, kytáre a víc už nic. Všechno bylo lepší, než ty naše blábolové. Rýmové rychlosti blesku, ruce, nohy, obličej... interakce, vždycky si mohl přijít doprostřed příběhu. Tahle věc je krásná. Krásná a prázdná. Nevěřím ti nic, ale píšeš skvěle.
Věřím ti. Nevěřím, že za tvými slovy je prázdnota. Vidím, možná přízemně a povrchně,jen tak, jak jsem schopna vidět, tu zastávku a "sražené pohledy" a vše tak, jak jsi vepsal.
víra nevíra v text, a nedejbože snad i v autorův osobní vstup...?
nabízí se, leč možná měřím právě víc onou mírou žehu,
(i když jistej chlad tady vpravdě textu upřít nelze)
je to jistojistě otázka osobního sebrání,
osobních nároků na způsob, tvar, kreativitu poezie -
tím nemířím vyloženě ke komentům vejš, jen si tak nahlas
odezírám ze rtů...
První strofa má pro mě dvě hrany. Jedna hrana zastupuje něco jako běh s koňmi, kdy nesedíš v sedle. Tedy obecně spíš se zvířaty. Úprk s nimi jako záchrana, jako součást přirozeného instinktu. Ta strofa mi však ukazuje moment, kdy se zastavíš, kdy už nemůžeš. Síly jsou po maximálním výkonu na konci. Potíš se, opíráš ruce o kolena, nabíráš trochu dechu na další krok, abys přežil. Slovo není společná věc.
Druhá hrana jsou ručičky hodin, když se protnou. Budík, který tě po špatném spánku nutí vstát.
Dál už vnímám nohu jezdce. Třmen s hvězdou, která ve slabinách podněcuje k dalšímu pohybu za cenu bolesti. Za cenu zemdlení z únavy. Smrti z vyčerpání. Ale i energii, která dává život z touhy. To zahrnuje i dvousečný, více-smyslový přechod do poslední mety. Příběh v čase, příběh času. Všechno to, co naivně marně chceme, aby nám patřilo.
Lepo, líbí se mi to přirovnání. Jako bys myslel, že slawek má celý orchestr a ještě něco navíc.
leporelos: víš, tak nějak ti tu kritiku nevěřím. Určitě je v tom závist nebo tak něco ;))) Nezaháníš tím vlastní prázdnotu? A netrhal jsi už v dětství mouchám křidélka?
Ne, vážně - mně takové komentáře trochu urážejí a trochu nevím, co s nimi počít, co na takovou věc říct. A že nejsi první ani poslední. Přijde mi to totiž úplně mimo. Samozřejmě, ke každému literárnímu dílu, tedy i k básni přistupujeme a priori jako k fikci. Ale fikce není a priori umělohmotný konstrukt. Věříš např. Dumasovi jeho Tři mušketýry, Tolstojovi Vojnu a mír? A nebo těžší případ - Holanovi jeho Noc s Hamletem? Seděli spolu?
Dá se věřit textu, autorovi - čemu vlastně?
Autenticita - všelék a zaklínadlo mnohých... copak bych uměl napsat něco bez zkušenosti, tak osobní, jak je to jen možné, aby to bylo... dejme tomu... svým způsobem... přinejmenším... vystihující?
Autenticita přece neznamená dokument... a přitom třeba tady i je... jen nezřejmě... zcela schválně.
Ano, rozumím, že se mé texty nemusejí někdy jevit... ehm... spontánní. Zajímavým jevem pro mne je, že se tak v čtenářských reflexích nejvíce děje u textů, které vskutku jsou okamžikové, zatímco ty, s nimiž jsem strávil drahné chvíle, takto nepůsobí anebo mnohem méně.
A chápu možný kontrast s prožitkem z koncertu. Pravím, nepřej si prožitky, které bych ti mohl nefiltrovaně zprostředkovat jinak než básní. Dostal bys takovou pecku do zátylku, že bychom se z toho spolu museli hodně svědomitě ožrat...
Gora: prozradím ti tajemství - nikdy nikomu nevěř
Jarek: a tak my si tu žijem, v záblescích a výtryscích... a případně v jejich absenci...
Indigo: někdy si připadám jako Ježíš mluvící v podobenstvích... každopádně díky za tvou interpretaci, je pěkná a poučná i pro mne...
No, Miro. Omlouvám se za opožděnou reakční dobu. Když teď čtu svůj komentář, potom tvojí reakci, dává to všechno smysl. Radši jsem neměl psát nic, než tohle. Poezii nějak zvlášť nerozumím a oslovují mě spíš jednodušší kousky. S věřením a nevěřením to asi nemá co dělat. V životě jsem vědomě neutrhl ani jedno křídlo a snad ani tebe příliš neotrávil. Navíc jsem si ráno pustil tu kapelu z mejdanu znova a stálo to za hovno.
In, tobě taky rozumím.
Rád bych slíbil, že už nikdy, nikam nenapíšu žádný komentář, ale proč bych to dělal, že?
leporelos: inu, co jsme si řekli, řekli jsme. Netřeba omluv, ani ústupků... je zapotřebí přemýšlet... což jsi nakonec učinil a to je dobře, jakkoli výsledek pro mě není úplně čitelný... víš, sám dokážu být velmi nemilosrdný a přísný k textu, jako takovému... což nevyhnutelně zasáhne i osobu autora... nicméně to musí být opravdu jen směrem k textu... jinak se dopouštíme hodnocení lidských, nikoli literárních kvalit...
Na velkou vzdálenost se nám lidé zjeví takoví, jací jsou, nesmyslně tančíce a zmítajíce se, pohopsávajíce po naší nebohé zemi. A hned se smějeme tomu, kdo pohopsává a zmítá sebou, aniž by někdo vedle něho pískal na píštalu. Což víme, jaké hudbě naslouchá v mlčení svého srdce?
Miguel de Unamuno
cvrcka: zajímavý, který momenty si vybíráš, resp. z kterého směru k nim přistupuješ. Opožděný dík za komentář.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
