v dolině jóšafatské jsme se potkali
tam kde nářek a pláč je slyšet
ovšem dnes
vypadalo to místo zcela jinak:
velké hodiny na rohu
a davy lidí co se na cestě z práce
zastavily někde mezi
čtvrtou a půl pátou
pak jsem se usmála a tys mě
tam na rohu pod hodinami
pozval na kafe
a já jsem řekla ne
nemám čím platit
a ty jsi řekl dobře
a ten úsměv už sis nechal
ve skutečnosti
na několik příliš dlouhých let
zdálo se mi tenkrát
že mám smítko v oku
dnes si říkám, že to možná byl
malý záblesk poznání že se odchlipuje
skutečnost – bláznivá myšlenka a přece
ty chvíle které si pamatujeme
se od těch které zapomínáme
na první pohled
ničím neliší
a tahle malá nepozornost
je vše co stačí k tomu
abyste skončili
na té druhé straně
někdo vám vzal něco
co jste nechtěli
a třeba za to ani nezaplatil
zatímco vy jste měli neodbytný pocit
že s placením je řada na vás
a odpověď?
snad tam někde
daleko
zeje roklina
v ní klopýtají lidé ve zjizvených šatech
na zádech luk a šípy
někdo má navíc oštěp, jiný kopí
podívejte se pořádně
třeba zjistíte že tohle místo
někde v mezopotámské úžině
kam jste nikdy ani ve snu nezabloudili
znáte do posledního kamene
do posledního zrnka písku
na vlastní zaprášené tváři
a přijdete
na to že v dolině jóšafatské
odpočítávají i vaše hodiny
sázejí na vás a jindy se znaleckým úšklebkem
zase ruší sázky
a vy zatím
vyhráváte a
prohráváte
prohráváte a vyhráváte
a za neskutečných nocí
které už ráno nejsou pravda
si vztekle rvete vlasy
a vždycky
to vypadá
jako malicherný příběh o dvojí nevypité kávě
od Luisa
dne 21.07.2018 18:51 ·
9 Komentářů ·
235x čteno ·
úvodnú časť, po "tam někde..daleko" vnímam ako také prozaické rozprávanie (chcela som napísať "báseň v próze" ale to by asi nebolo výstižné z môjho pohľadu) s takou osudovou príchuťou, ktorú tomu rozprávaniu dodáva prvé dvojveršie
(priznám sa, že ma na okamih opantala "nálada" Zjavení apoštola Jána..no veru)
tam někde..daleko
mi začína báseň
plná mnohovravných režúcich tnúcich kameňujúcich obrazov
Možná je to tím, že teď zase čítávám v Sylvii Plathové... a tím mi to přijde takové trochu kavárenské (copyright Mluvčáček) mudrování ne dost životem zk(o)ušené slečny... vlastně mi teď vytanul na mysli i Paul Celan... že jako proti nim se těmi verši málo (pro)trpíš... a že... a přitom to vůbec není špatný text, jistě a sebe-vědomě vedeš strukturu, rozprostíráš kompozici, celá stavba funguje... a vlastně jsem přemoudřelý já, který s neoprávněným despektem předčasného starce shazuje tvůj smysl pro introspektivní pozorování, jemný situační detail, ačkoli sám si téhož na sobě cením...
Noa miroslawku, rozumím tomu, co píšeš. On si o to ten text docela říká, že dělám vědu z všedních problémů. Ale není to tak. Na umění (a potažmo život) mám prostě názor, který mi nedovoluje psát nějak zádumčivé věci.
Myslím si, že těžkost, která plyne z duše přetížené špatnými událostmi, zradami, odchody a bolestmi, není k ničemu dobrá. Věřím na to, že s uměním je to jako s vínem - všechna tíha hroznů musí zůstat dole pod lisem, je třeba získat čirou, ničím nezkalenou tekutinu, tu krásu plující rozmařile po povrchu.
Pokud jde o život, žiju v opuštěném domku u lesa, kde se vzpamatovávám. Kavárenská teda asi ne. Ale jde o tect, ne o mně :)
Je tiefer sie wohnt, je tiefer sie ist. (Ze starého německého mystika).
Je tiefer sie wohnt, je tiefer sie ist. To je řečeno o duši, anebo o lásce, o předmětu duchovních minesengerů. Jak to přeložiti do češtiny? Doslova: čím hlouběji kdo bydlí, tím šířeji se rozkládá.
Anebo: čím hlubší, tím vzdálenější.
Anebo: čím jest kdo hlubší, tím jest i nesrozumitelnější.
Anebo: čím jest kdo pokornější, tím jest i moudřejší, pokročilejší, jest dál, nežli člověk domýšlivý, nadutý a hloupý, neboť prameny moudrosti, jako všechny prameny, tekou dolů. Čím jest kdo mlčenlivější, tím jest i hlubší; proto horské bystřiny bublají, štěbetají jako housata, ale veletoky majestátně plynou, takže se zdá, že vůbec neplynou, že jsou reakcionářské, zpátečnické, nepokrokové, opatrnické - jako by hluboké a jedině užitečné bylo to, co skáče ječí a řve a jako by ta mnohočetná ozvěna v tupých lesích a skalách náležela té splašené mělké bystřině!
(Jakub Deml, Světícímu biskupovi dr. Antonínu Podlahovi do Česna, 1925)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
