František Broule došel opatrným krokem doprostřed letištní haly a strnul. Dostal šílený strach, že jakmile udělá ještě jeden, jediný krok, stane se cosi fatálního.
"S dovoleníííím!" Z posledních sil vrávoravě rozkročil a vteřinu poté mu mezi nohama projel liliput na kolečkových bruslích. Stačil se ještě natočit tak, aby František uviděl jeho nepřirozeně vytřeštěné oči a vztyčený prostředník. Vzápětí jej hlasitý náraz do lodního kufru ženy s ruským pasem, proměnil na kašovitou hmotu.
“Fuj, Dimitri! "Trhla vodítkem Naděžda Petrovská, jejíž teriér lemtavě dokončoval trpaslíkovo zlostné intermezzo.
"Tihle malí zkurvenci, horší ještě než atejísti. Vy v pořádku?“
obrátila se k muži.
František Broule si nebyl vůbec jistý. Poslední dobou ho trýznil pocit, že je to všechno možná jen jeho osobní věc. Celý tenhle svět. Plíživě bobtnající, temná a znepokojující halucinace.

Žloutkově žlutý vůz taxi hlasitě zabrzdil. Karosérie automobilu se dlouho nakláněla ze strany na stranu, až jejími dvířky opustila interiér korpulentní dáma. Celá zadýchaná s rukama v bok, procedila skrz zuby něco o starých pitomcích, křišťálových lustrech a hluboce se předklonila. Právě včas, jelikož nad její hlavou v ten okamžik vzlétal Boeing 756, s cílovou destinací Rapa Nui. Šikovný zoom na oválné okno jeho kokpitu, by usvědčil rezervního pilota z nemalé míry ateismu. Ačkoli celou tuto epizodu proti zdravému rozumu zřetelně viděl, nepokřižoval se, a ani neřekl slovo "Bože". Místo toho raději začal věnovat pozornost přehledně triviálnímu manévru svého kolegy za kniplem.

Dech paní Broulové se mezitím vracel k normálu. Hořkost fyzického vypětí, byla pomalu přebíjena vůní mentolové pastilky, kterou si vložila do úst. Žena se opět napřímila. Za pár okamžiků již vykročila přes parkoviště směrem k letištní hale.

“Haló! Říkám, kamaráde! Jestli vám nemůžeme nějak pomoc? Rozumíte mi?"
Posledních dvacet minut bylo pro Františka utrpením. Nohy začali nepříjemně brnět a žízeň ho paralyzovala.
Navíc let číslo PT243r z Palerma byl plný mladých lidí, kteří mu okamžitě po příletu nabídli možnost bezbolestného vyjádření, včetně videa ve vysokém rozlišení z celého tohoto procesu. Jeho přirozený odpor k řešení problémů tímto nedůstojným způsobem, měl za následek to, že masa alternativní mládeže rozrušena Františkovým negativním postojem k celé jejich věci, teď kolem něj tančila a vydávala nesrozumitelné zvuky.
"Děte všichni do prdele!"
František byl nesmírně rád, že to pro něj končí.
"Říkám vám," opírala se Hana Broulová zadýchaně o mohutná kolena, "děte do prdele! A ty taky! Blbče stará! Jak sis myslel, že tě tady v tom bordelu budu asi hledat, co? Jasně jsme se domluvili, že na mě počkáš támhle u toho..."
František Broule konečně omdlel. Zdálo se mu, jak utíká po pláži a je tak lehký, že po sobě v jemném písku nezanechává vůbec žádnou stopu. V pravé ruce drží na špagátu připevněného papírového draka, kterému když pohlédne do třepotavé tváře, on jemu na oplátku naplní srdce blažeností. Julánský doutník ležérně přikreslený do pravého koutku jeho papírových úst, nad nimi drobný nosík, od větru lehce zarudlé oči, schované za dioptrickými brýlemi...přesně tak si draky celý život představoval. Kousek od pláže, po jeho levé ruce, se na vlnách zmítá textilní fregata francouzského střihu a vzduch je cítit krví z drobných ran sirotků všech předčasně zesnulých umělců, ale jeden pohled do tváře Svého draka a už, už zase musí korigovat rukama svůj pohyb, aby radostně nevzlétl společně s ním.
"To se mi snad zdá, nebo co?" chytla se paní Broulová dramaticky za dekolt, až minimálně jeden z Italů přestal křepčit.
"Ten starej budižkničemu snad hebne!" a obrátila se s výčitkou na zbytek ansámblu, doposud tančícího kolem zhrouceného těla.
"To ani jednomu z vás nedošlo, že tady umírá můj František?"
"Non ho bisogno di un ombrello, è ancora inattivo!” odvětili jednohlasně mladí lidé.

Vzduch se pročistil, oceán naposledy unaveně oblízl za textilní fregatou, a na nebi začalo být slyšet hysterické racky. Tvář draka zůstávala neměnná, klidná a František Broule slastně sám. Dotýkal se teď písku s čím dál tím větším odporem. Ještě naposledy pohlédl za sebe, aby se ubezpečil, že opravdu přichází jeho chvíle. Na pláž začaly právě velryby svými mohutnými břichy vyrážet ze dna oceánu vraky lodí. Blížil se zcela jistě konec všeho, co kdy znal. Poslední dotek palcem pravé nohy, trocha nevolnosti ze zhoupnutí Svým drakem a František Broule zmizel v mracích, rychlostí hadího uštknutí.

Na lavičce před letištní halou, doměřil lékař paní Broulové tlak. Sklonil se k ní a ona mu cosi pošeptala. Doktor se zamyslel. Po chvilce ale souhlasně zakýval hlavou. Nervózně si odkašlal a poodstoupil. Paní Broulová vstala, rozkročila se a ubalila mu vší silou takový záhlavec, že si medik hlasitě překousl svůj zbrusu nový jazyk. Nesrozumitelně se spolu rozloučili, a sanitka společně s nečekaným pacientem vyrazila směrem k nemocnici.
Paní Broulová osiřela. Zapálila si cigaretu, dívala se před sebe a když u ní zastavil žloutkově žlutý vůz taxi, nasedla do něj. Řidič počkal, až se pohodlně usadií na zadním sedadle.
“Zkurvená práce!” Procedil potom mezi zuby a paní Broulová se upřímně rozplakala. Nebyla k zastavení. Stejně jako její muž.
V tu chvíli si byli oba nesmírně blízcí.

  od leporelos dne 18.09.2018 21:09 · 4 Komentářů · 269x čteno ·