Je to... dávno. Strašlivě dávno. Chvíle, kdy jsme seděli, hleděli si s důvěrou do očí. Alespoň já jsem věřila.
A byla šťastná. Z pohledu do očí, o kterém jsem si myslela, že bude trvat věčně.
Nemluvím o lásce. Mluvím o tom tichém nahodilém štěstí.
Přemýšlím, kde jsou všechny ty dny, kdy jsme seděli na hrubých lavicích z poražených smrků a pili čaj. Kde jsou chvíle, kdy jsme potichu vyslovovali své obavy, zatímco v našich žilách teklo tmavomodré víno.
Ale především. Někde přece ještě musí znít náš smích. Někde na kraji světa.
Někde v hlavě jsem tenkrát měla prostornou louku. Takovou, na které si postavíme malé chaloupky. V nich budeme bydlet a vychovávat své děti. Každý z nás bude už mít svého muže nebo ženu. A my budeme dál přátelé. Po nocích budeme sedávat u ohňů. A mluvit o tom, jak se daří koním, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě.
Dnes na tu louku občas chodím, je zahalená v mlhách, opuštěná uprostřed lesů. Je tam ticho, které mě učí. Těžko říct čemu. Dobrotě? Trpělivosti? Jsou tam větve stromů držící celé litry vody těmi nejtenčími prsty. Není lepší vůně nežli z jehličí. Stačí s nimi zatřást a voda z nich se tříští jako měsíční světlo.
Často vídám otrhaný koráb na široširém moři. Možná je to jen nějaký zvláštní ostrov.
Z písčité pláže na břehu se každý den ztrácí pár zrníček. Jejich počet se mi kdysi zdál nekonečný. Ale dnes už cítím, jak mi docházejí nápady, slova, obrazy, schopnost číst.
Učím se šetřit.
A přemýšlím, zda právě v tomhle není zkáza.
V nevíře. V šetření sil.
Snad je alespoň nějaká síla v tom, nedat na vnější věci.
Nechávat věci být. Nic nevyčítat. Zachovávat úctu. A nikdy a za žádných okolností se nikomu a ničemu na tomto světě neklanět. Protože i svět má svůj okraj.
Můžete někdy spatřit, jak se o něj tříští
smích všech našich lásek.
A všechno štěstí je možná v tom
nechat ten smích hořet.
Jako smolnou louč.
A v dešti kolem ní pak tančit.
Bez ohledu na to, zda je všední den.
Neptat se, kam odcházejí tisícovky jisker.
Věřit, že přes kraj světa
nemohou přepadnout.
od Luisa
dne 30.11.2018 17:01 ·
8 Komentářů ·
239x čteno ·
tím textem jakby ses uklidnila, jako bys už uměla přesněji pojmenovat
bez zřetelný naléhavosti, snahy vyřknout všechno naráz bez ohledu na to,
v který fázi textu gró sdělení spočívá -
po textu sílíš, po návštěvách chřadneš, a přitom tu
stále něco voříšků a svařáku k mání...
:) jsem doufala, že si čtenář nezapamatuje, že už jsem ho jednou použila. Díky za postřeh. Nebudu to flákat.
A jinak - měla bych sem chodit víc. Ale nejde mi to. Chodím sem už daleko spíš kvůli lidem než za textem. Protože textem jsem obklopená až příliš. A zase na setkávání lidí je poetikon (jako každá síť) prostě nedostatečná platforma, ono to tady je a má asi být víc o textu.
A já trávím spoustu času korekturou, musím přečíst (a také okomentovat) haldy textů, které bych sama od sebe nikdy nečetla, což je strašně úmorná práce, která mi pak bere energii vůbec chtít něco číst. Navíc začínám mít na text velmi přetechnizovaný pohled. Poetiku u mě vytlačila sémantika a syntax. A tak poezii rozumím čím dál míň. Občas něco napíšu, ani nevím jak. Ale ztrácím pohled čtenáře, u děl ostatních si připadám neužitečná a u vlastního už taky nevím, jestli něco předává. Ten druhej problém řeším tím, že na nějakej text občas pustím Vás.
A zase na setkávání lidí je poetikon (jako každá síť) prostě nedostatečná platforma, ono to tady je a má asi být víc o textu.
textem je i pozastavením se koment, slovo pod, žejo...:)
čtu dál, a možná pocit, že "zdolávání" poetickýho textu není o
zdůvodnění si, rozebrání (sémantika, syntax...), jako víc o
prvotním vjemu, kde až pochybením v uchu (oku) hledám
nedokonalost ke mně řečenýho
A já trávím spoustu času korekturou, musím přečíst...
Tak nějak mám pocit, že všechny Tvý předešlý texty k něčemu takovýmu směřovaly. Nepřekvapuje mě to, spíš uklidňuje. Tedy pokud jde o nějakou logickou posloupnost, který se osobně chápu.
No, ano, naději si člověk musí ponechat, jinak by po něm byla veta.
čtu dál, a možná pocit, že "zdolávání" poetickýho textu není o
zdůvodnění si, rozebrání (sémantika, syntax...), jako víc o
prvotním vjemu, kde až pochybením v uchu (oku) hledám
nedokonalost ke mně řečenýho
A jinak - měla bych sem chodit víc. Ale nejde mi to. Chodím sem už daleko spíš kvůli lidem než za textem. Protože textem jsem obklopená až příliš. A zase na setkávání lidí je poetikon (jako každá síť) prostě nedostatečná platforma, ono to tady je a má asi být víc o textu.
Já bych si asi přála, aby to bylo o tomhle všem. O lidech, o prvním vjemu i o posledním, o rozboru textu. Ale to bych asi už potom měla všechno.:)
:) asi směřovaly. Řekla bych, že každej, kdo píše, musí čas od času říct poslední slovo, bez ohledu na to, kolikrát už to udělal předtím a kolikrát to udělá ještě pak.
A tak. Vlastně asi právě ty renezance mě přivádějí vždycky zpátky na místa, kde to mám ráda, z míst, kde jsem si myslela, že je moje povinnost být. A tady to ráda mám. Moje neustálý zpochybňování potenciálu sítí je podle mě daný trochu věkem, trochu mým skautským působením. Už bych se to měla odnaučit. A taky chtít všechno.
Je mi stálým trestem za mou lingvistickou ješitnost, že vždycky napíšu něco jako třeba renezance. Nejenom, že se to tak nesmí psát, nesmí se to tak ani vyslovit, neboť ve francouzštině dvě "s" vždycky čteme "s". Tedy pardon.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
