Básníci jsou lidé pravdy, jelikož pravda umožňuje proniknout do neznáma. A kdo by se odvážil tvrdit, že pro ty, kdož jsou hodni radosti, není krásné, co je nové. (Guillaume Apollinaire)
Je kalné ponuré ráno a k zemi se snáší první sněhové vločky. Bez varování se do věznice vřítí gardisté. Otvírají jednu celu za druhou a vyvádějí ven vězně, svazují jim ruce konopným provazem za zády a odvádějí je pryč. Mám zvláštní pocit, že se je rozhodně nechystají propustit na svobodu. A mám pochopitelně pravdu.
Když přicházejí pro mne, jsem odveden na náměstí. Dva vojáci mne svírají paže takřka něžně, jako bychom kráčeli do divadla a ne na popraviště. Před námi se ovšem sune fronta podobně vyhlížejících trojic. Vojáci vždy dojdou ke gilotině, tam vězně letmým úderem do zad postrčí k pětici gardistů. Dva pomáhají nešťastníkovi, aby se položil na desku gilotiny, a postrčí ho kupředu, dva na rozkaz posledního uvolní čepel gilotiny, která vězni srazí hlavu, a tělo shodí dolů z pódia. Pátý gardista má na sobě stříbrné epolety a frčky jakési mně neznámé vysoké šarže, možná plukovníka, nebo dokonce generála.
Sleduji, jak vedou k popravčí četě Christiana, Ethana zbaveného uniformy i kapitánských odznaků i další gardisty-republikány. Konečně přichází řada na mě. Cítím, jak mne gardista udeří do ramene. Téměř automaticky stoupám na pódium, kde mne další vojáci hrubě povalí na desku a strkají do mě. Hrdlo mi znehybní další dřevěnou deskou. Cítím pach čerstvé krve. Zavírám oči, abych neviděl mrtvoly pod sebou, na jejichž hromadě brzy skončím i já a kde se to hemží lačně bzučícími mouchami.
Možná bych se měl bát smrti a toho, co bude potom, pokud něco bude, ale připadám si prázdný, jako bych už ani nebyl schopný žádných emocí. Necítím ani nenávist ke svým věznitelům a katům. Uvědomuji si, že jich spíše lituji. Přihlížet tolika úmrtím… Že si to na nich nevybere daň.
Když to musí být, tak do toho, myslím si. Ať už to mám za sebou.
Jenomže poprava vůdce revoluce nemůže být tak rychlá. Musejí nechat lidi, aby se na mě vynadívali, aby si dobře prohlédli člověka, který je příčinou jejich utrpení. Jako bych celou revoluci vyprovokoval právě já. Což samozřejmě není pravda, nepřesvědčili bychom tolik lidí ke vzpouře, pokud by v nich ta myšlenka nebyla již dávno tak hluboce zakořeněná.
Ale vidí lidé pod gilotinou opravdu toho vůdce povstalců, jak to zamýšlí vojáci a král? Nebo tam vidí toho, kým se opravdu cítím být a kým také jsem – dvaadvacetiletého chlapce, obyčejného měšťanského malíře, muže, od kterého možná koupili obraz, který jim visí doma na stěně? Přál bych si to vědět.
Začínám propadat zmatku a také panice, protože moje neoblomná otupělost zvolna míjí a můj mozek si začíná plně uvědomovat, kde se momentálně nacházím. Zanedlouho se probudí i můj pud sebezáchovy. Což mu bude k ničemu, protože už je pozdě, ze svého nepříliš slušivého dřevěného límce se již neosvobodím.
Ať už mě popraví, říkám si v duchu, ať už zemřu.
Najednou mne napadá cosi dalšího – že moje smrti vlastně nakonec nic neznamená. Teta se možná zhroutí, ale za pár týdnů nebo měsíců se pomalu vzpamatuje a navrátí se do normálního života. Moje láska Clara po mně asi truchlit bude, ale také nijak rezolutně. Otec ji provdá za nějakého šlechtice nebo syna jiného gardisty a pak bude mít dívka dost starostí s ním, než aby myslela na mne, který budu dávno po smrti. A všechny mé přátele popravili nebo teprve popraví král.
Můj obličej ovšem bude vévodit plakátům po celém městě a já se vsadím, že tímhle revoluci neumlčí. Potlačili ji, ano, dočasně ji potlačili, ale na jak dlouho? Rok, dva, deset let? Potom to celé začne znovu! Lidé nezapomenou.
Zmateně otevírám oči, abych zjistil, proč už neležím dole na té hromadě a nešplhají po mně mouchy. Gardisty zaměstnává Heloisa. Po rtech mi přelétne sotva znatelný úsměv. Každá revoluce požírá své strůjce. A když ne ona, tak obnovená nebo odolávající monarchie.
Vaše Veličenstvo, máte vůbec ponětí, jak MOC vás nenávidím?!!!
Heloisa se urputně brání gardistům, kteří se ji snaží zadržet, ale je zjevné, že to ke mně nemůže stihnout včas. Znovu oči téměř unaveně zavírám. Možná se mi podaří tady usnout, než uvolní tu zatracenou čepel… Obdivuji ovšem Heloisinu zdatnost.
„Popravte ho!“ slyším jako by z veliké dálky hlas důstojníka. Zatínám zuby a připravuji se na vlnu bolesti a agonie, jež bezpochyby v průběhu několika sekund přijde. Jsem velice příjemně překvapen. Gilotina – nejmilosrdnější popravčí nástroj revoluce. Vlastně to jen trochu štípne, jako když dostanete injekci. Injekci, která vás vmžiku ukolébá do věčného bezesného a laskavě hlubokého spánku…
od rebejah
dne 13.01.2019 15:33 ·
42 Komentářů ·
713x čteno ·
Obecně nemáme rádi, když tady jsou díla, ke kterým není komentář, diskuze. Jsme víc diskuzní než autorský klub. To, že se pod dílem objevují komentáře znamená, že autora vjemy ostatních zajímají a že je reflektuje.
Pokud se pod dílem komentáře neobjevují, znamená to, že k dílu nemají z různých důvodů čtenáři co říct a pro účely Poetikonu je zbytečné, aby tu dílo leželo "jen tak". Myslím, že je to uvěřitelné a pochopitelné.
Samozřejmě připouštíme a děje se to. Je to ale vzácné a v děje se to v malé míře. Že by se rozhořela dlouhá diskuze nad dílem několik týdnům starým se děje naprosto vzácně, cca jednou za rok. Většinou na dílo musí něco upozornit. Buď si čtenář vzpomene, že jej kdysi četl a po dlouhé době se vrátí a u autora dílo cíleně vyhledá, nebo dílo najde ve výběru nejceněnějších děl. Tipnul bych si, že čtenáři většinou nelistují u autorů léta zpět (já jsem tady sedmým rokem) a neprohlížejí dílo po dílu. Když už něco člověk přečte, je užitečný nechat tam komentář, takže i zpětný čtení je časově docela náročný...
Rebejah, jaká je podle Tebe reálná pravděpodobnost, že dílo, které nebude nějak zvýrazněno v prostoru, v prostoru kde se v tuto chvíli nachází 2120 děl a 106 uživatelů a dalším vkládáním se díla schovávají za jiná, si najde svého čtenáře? Je tedy pravdou, že u nás by to bylo pravděpodobnější než jinde, kde se nehlídají alternicky, nemažou se neaktivní uživatelé a prostor je přístupný jakkoli početné publikaci. Ale kolik myslíš, že by takových čtenářů bylo? Jeden?
rebejah, světýlko - zdá se, že jste buď nepochopily
(tedy spíše odmítáte vzít v úvahu) snad ani desetinu toho,
co se vám lidé kolem snaží povědět, nebo je účelem vašich reakcí
pouze snaha chytit se pevně za ruce a oponovat vůči všemu řečenýmu,
a stavět se tu do role trpitele
Já za sebe pravím,že zde něco zkusím vložíti a jsem připravena na nejhorší kritiku. Když jsem zdde vložila báseň Šlechtický cit,už už mě tu indigo označovala za trolla,jen kvůli stylu mých komentářů... Aby se Ti to,Indigo,nevrátilo :/
Ale věřím,že když zde budu vkládati více svých děl,tak mne poznáte,jaká jsem ve skutečnosti... :)
Ale Rebejah tu hájit budu,protože je jiná od ostatních... Je citlivější...
Jo a žádnou odbornou pomoc nepotřebue.Má jen citlivé a v nímavé srdce...
Vaše i mé reakce bere vážněji,zatímco Vy je berete zřejmě s nadhledem či snad i s rezervou...
Tohle ovšem její případ není.
Ale věřím,že když zde budu vkládati více svých děl,tak mne poznáte,jaká jsem ve skutečnosti... :)
svetylko, jaká si ve skutečnosti je pro mě ve chvíli
spojení se s textem absolutně irelevantní, rozumněj -
čtenář vnímá pouze text samotnej, nemůže mít na něj
pražádnej vliv, co je autor za člověka, nepotřebuje to vědět,
nemůže, nesmí ho to ovlivnit
slovy někdejšího kolegy tu:
mě nezajímá, jestli si byla znásilněná, nezajímá mě,
jestli pomáháš v charitě nebo se staráš o nemocnýho otčíma,
nebo si někomu ublížila -
zajímá mě (v té chvíli) pouze slovo, který předkládáš,
který předkládáš čistý, syrový, bez berličkovitých anotací
Světýlko, rebejah, osobně nemám žádný důvod věřit, že nejste jedna a tatáž osoba. Máte pozoruhodnou shodu v pravopise některých jazykových jevů a slov, což mě jako korektorku, které projde rukama poměrně větší množství textů různných autorů, docela překvapuje.
V kombinaci s tím, že "jedna z vás" používá styl jazykově příznakový je to fakt divný, a vede mě to v rámci šetření vlastního času k aplikaci presumpce viny. Odmítám se tímhle případem jakkoli dál zaobírat.
to je mazeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeec :DDDD Prostě mazec no :DDDD Rebejah, porot anás odmítla :DDD Tak zkusíme něcozde vložit a uvidíme, co bude dál :DDD
Zkusme víc číst ty ostatní zde a komentovat a třeba se tu začleníme :)
MOžná to s námi myslí dobře.Třeba nás tímto chtějí povzbudit k hlubší tvorbě? Nevím.
Je to první text, který jsem přečetla celý, přiznám se, že ten první jsem zkoušela poctivě, ale postupně mě odradilo vrstvení nových a nových míst, událostí, atd..vrátím se tam.
Je zřejmé, že formu svého sdělení zkoušíš a potřebuješ ji ladit, jak zmínila Luisa, např. přítomný čas, Tvému sdělení v tomto případě nijak výborně neslouží, spíše rozptyluje, - pokouším se přijít na důvod tohoto mého vjemu - řekla bych, že přeci jen se Ti nedaří dostat se do role mluvčího tak dobře,aby pro mě, jako čtenáře byl tento posun nepatrný, takže to, že mluvíš tehdejšími ústy působí nevěrohodně a rušivě.
pro mě osobně je tato forma, i s kostrbatostmi, kterým je velké umění se vyhnout, přijatelná, pokud příběh nabízí dostatečnou hloubku, sílu,která mou pozornost upoutá a nasytí potřebu po smyslu.
V tomto textu ke mně promlouvá :
"autor mě směřuje k nahlédnutí do historie Francie, období revoluce" - fajn, googlím si, kdy to bylo, bod pro Tebe, - po 20ti minutách - nejsem schopná se dopátrat, ke které revoluci to zařadit, mínus bod pro Tebe, ve vztahu k mému čtenáři.. Kde je jméno vůdce? Kde je něco, co by mě obohatilo, protože Ty to víš a já ne?
"směřuje mě k nikoli konkrétnímu obsahu, ale knějakému metazamyšlení, protože po obsahu je to ploché, obyčejné, vlažný příběh." - takže uvažuji.. a filosofické náznaky typu
Uvědomuji si, že jich spíše lituji. Přihlížet tolika úmrtím… Že si to na nich nevybere daň.
nebo
Ale vidí lidé pod gilotinou opravdu toho vůdce povstalců, jak to zamýšlí vojáci a král?
- je mi to nedostatečné,je mi to samozřejmé, bez nutnosti popsat to. Potřebovala bych tyto otázky v hlavě vyvolat jiným než přímým způsobem, takto je pro mě text nudný, protože říká všechno a neprobouzí zájem se domýšlet.
Domýšlení pak u mě zde přichází pouze za účelem říct autorovi, kudy ke mně ne, musím se zamýšlet, abych dokázala vyjádřit, proč mě text sám nepřivádí k zamyšlení - a to je známka neobstojnosti textu v mém přijetí.
Je pro mě nedůvěryhodná vznešenost, s jakou protagonista vyjadřuje nejsilnější pocity, nedovedu se sžít s vlažným popisem vztahu s tetičkou (to když jsem pochopila, že je tento díl navazující na Revoluční rok, tak zkouším ten vztah chápat a je pro mě nedůvěryhodný..)
Potenciál vnímám ve smyslu toho, že autorka chce vyjadřovat něco, co je za příběhem - ovšem je nutné zvolit kulisy, které bude znát natolik dopodrobna, že nebudu při čtení mít potřebu ověřovat, čím jsou ty malby podivné, ale budu se soustředit na proud sdělení v rámci jeho kulis.
Takže... něco ze současnosti? něco o rodičích? O reálné nenávisti?
Diskuse pod tímto dílem směrem od rebejah a Světýlka k ostatním je neférová. Pokud autorka/y/ nechce /nechtějí/ chápat základní věci, jak to na Poetikonu chodí, a přizpůsobit se, nerozumím, proč zde publikuje/í/.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
