PÍSEŇ POVADLÉHO KVĚTU

Zrodila se něha a zrodil se cit.
V mořských hlubinách oceánu zrodily se
a přiznaly se k sobě.

Po chvíli vzdálené od lidské moudrosti,
    vykročili na pouště krajiny přepusté.

A moře jen hučelo a hučelo a nedalo se zastavit.

Hučelo dál.

Ani vzduch jej nemohl přeslechnout, v ozvěnných těch hllubinách, jak zněl jeho hlas.

Jeho vlny rychlostí nadčasu vzdouvaly se
a moře tu píseň, jež byla tu od nepaměti, opět pělo.

A hučelo dál... Hučelo, byť k citu tichý zdál se svět.

Krajina moří jiskerná zjevem krásy byla.
Voda pěla píseň o Tom, jehož v dávnověku slova nám kvésti v světě předurčila.

V poušti zvadlý vězel květ
a čekal na zázrak,
kdy vítr zvedne se
a přeukrutnou rychlostí hned přinese je k oceánu.
A moře hučelo a pělo, že to ví...
Květ zvolal: Kéž stane se můj sen, kéž se stane brzy již!
Dřív než mořský příboj bude žít.

Tu náhle vzdul se oceán
a pestrobarevný ptáček Lásky písní den rozjasněných pěl.

Tu vítr zved
zvadlý květ
a do náručí oceánu vsadil jej kvésti.

A v rozkvětu naděje zalilo jej štěstí tak zřejmé..
A květ opět mohl žítt.
v hlubinách mořských, v hlubinách oceánu,
kde čirým zázrakem snad opět mohl kvést.

  od svetylkozivota dne 15.01.2019 16:51 · 0 Komentářů · 154x čteno ·