Nejsi prokletá?
Opatrně jsi ohmatávala stále méně zřetelný svět
a taky tě ubývalo, není divu
kosti ohlodaných bříz
jehly drenážních per
za hladovým suknem dušné mraky
usilovným nasloucháním tušíš
nakonec skončíš jako šedivý panák
v rohu podchodu za automatem
tlachající do zdi
o trajektorii víš
je zúžená rozšířenou realitou,
najdeš?
Rozhřešení je možná vepsané
v modrých pruzích na peřině
možná mezi nimi
pak se ozve křupnutí
křehké rudé pečeti
blouznění bude k ničemu
klíčům na dně žaludku
zpozorníš jako tolikrát
nejsi-li prokletá
od Egon Sirka
dne 07.03.2019 21:20 ·
15 Komentářů ·
345x čteno ·
Po prvních pár řádcích jsem se vážně zamyslela nad tím, kdo to asi mohl napsat a dospěla jsem k názoru, že takového autora snad ani na poetikonu nemáme. Pokud jde o celou detektivní práci: Voronu jsem vyloučila z okruhu podezřelých (z autorství) už u bříz a definitivně při slově "drenážní", který jsem si musela k vlastní ostudě vyhledat ve slovníku - a nikdo jinej natolik prozaicky nepíše, samozřejmě teda ještě Stína, ale ta by se dala vyloučit už při slově "prokletá" a Lepo - na toho se mi to zdálo nejvíc, ovšem při té druhé otázce už je autorství zcela zřejmé, jakkoli nemůžu uvěřit tomu, že píšeš veršem.
A právě ta otázka, právě ta otázka mě zajímá.
Asi i proto, že tam, kde se autor vymyká konvenci nejvíc, je třeba hledat důvod.
Zajímalo by mě, proč to děláš. Proč zničehonic přecházíš do druhé osoby, proč ve chvíli, kdy to čtenář nejmíň čeká.
Vnímám to obdobně, jakoby naprosto neškodný cestující v tramvaji zabraný do svého messengeru a jiných pitominek zničehonic vzhlédl od displeje a zpražil mě jediným odsuzujícím pohledem, pohledem, kterému by neuniklo nic do poslední nitky. Aniž by mi nechal byť jen vteřinu přípravy, jedinou vteřinu, kdy bych stihla nahodit úsměv-pro-každou-příležitost, kdy bych stihla ten pohled nějak vykrýt.
Ne. Nikdy to nestihnu, vždycky tam stojím jako obvykle s povislými víčky, shrbenými zády a ponožkou nataženou přes kalhoty a vím, že přesně takhle mě ten člověk viděl a není možnost opravy nebo odvolání.
Zajímá mě to asi vlastně i proto, že to mám nejspíš naopak. Ráda lidem věřím jejich masky a přímo se neptám.
Pro mě, jako autora byla (i vzhledem k letitý odluce od psaní ve verši) nejzajímavější a nejpodstatnější metoda, která asi pro čtenáře-čtenáře tak stěžejní není, nicméně.
Obvykle nemám trpělivost, na rozdíl od jiných, nosit si črty rozpracovaných textů při sobě, třeba v hlavě, množství týdnů, měsíců. Po takové době na text spíš zapomenu, v lepším případě mi přijde cizí.
To nejpodstatnější z textu se podařilo sepsat při cestě autobusem z Curychu do Brna, kdy jsem na sedadle přerývaně spal a nespal. Pomohlo mi se při každém vzbuzení na text podívat nově a v omezený pozornosti. Zároveň mě pro účely psaní nic výrazně nerušilo.
Co se týče otázky, nijak zvlášť nevěřím, že bych uměl poznat, kde co bude čtenář čekat. Předěl v perspektivě není ve druhé osobě, ale v přechodu z času minulého do přítomna. Nedávno mě někdo, a myslím že to byl Miroslawek (nedaří se mi dohledat), ponoukl, abych si všímal role přítomných a průběhových sloves, jak fungují v textu. Tentokrát mi jich přišlo dost a přišlo mi, že zařazení takovýho předělu může něco způsobit.
Obecně je druhá osoba ve psaní jakýsi pohrobek blogu, což vychází ještě z něčeho jiného, a hádám, že jsem to už někde zmínil.
Jan Němec - Dějiny světla
Román o Fotografovi Františku Drtikolovi, což byl těžkej frajer prvorepublikový fotky (googluj).
Autor románu píše vše v perspektivě hlavního hrdiny ale zároveň ve druhé osobě, což je fascinující a čtenář románu má tak pocit, alespoň já jsem měl, že on/ona je hlavním aktérem celé knihy, příběhu.
Tahle zkušenost mě jako autora hluboce poznamenala, zároveň je to pro mě způsob, který rafinovaně pracuje se čtenářem a upřímně vzato není úplně fér, nicméně to posoudí až dějiny, jak říkal El comandante Castro.
Jestli je to bude vůbec zajímat.
Ještě malá osobní poznámka k maskám – nevím jestli lidem rád věřím masky, ale v zásadě mi nijak zvlášť nevadí, dokonce si myslím, že člověk na má právo, stejně jako má právo na zkoumání slepých ramen řeky, jak by řekla Cvrčka.
A nakonec malý dotaz: opravdu se hrabeš ve fyzickým slovníku? Já jsem to neudělal snad od doby, kdy vešly ve známost fulltextový vyhledávače. Teda pokud jsem nepotřeboval něco víc úzkoprofilovýho.
Dík za přítomnost.
ne, nedám to, nejen po obsahu: tušíš, skončíš, víš - lze v důvodech naléhavosti textu,
což se mi tu jaksi neděje, a pak příliš adjektiv
nemusím zřetelně uvidět autorovu "zprávu" ke čtenáři,
ale tápu-li i v návratech až takhle, neprobudím téměř nic,
což mě zrovna tady ani tak nemrzí, jako víc sere, he...
jinak k slovníkům (s obdobou) - taky někde doma SSČ,
ale net holt ubíjí i to listování
Našel jsem. Odkládám si tady komentář od Miroslawka u třicet měsíců starého díla. Nepoučil jsem se.
Květomluva jak od Jiráska. Vrstvení přívlastků většinou nebývá dobrá metoda, málokdo je umí dostatečně mocně, zároveň přirozeně a přitom nesamozřejmě zatížit významy, tak aby se řinuly, křičely, smály se a nebo zpívaly. Všimni si jak text nabývá na síle pouhou přítomností sloves.
Váhal jsem, jestli se zprávou počkat nebo nepočkat, nakonec jsem z vlastní zkušenosti /nečtu než dílo, dokud si neudělám jasno k vlastnímu komentáři/ přistoupil k druhýmu, příště patrnost uspávat nebudu. Omluva.
Ano, napadl mě i ten Drtikol, znám tu knihu, nemám k ní kladný vztah. Jinak na to, abych se věnovala slovesům, jsem příliš unavená z pitvání textů, pro mě je stěžejní na koho se čtenář obrací, čas mi nikdy nepřipadal důležitej... vlastně si myslím, že jediný, co je v básni potřeba, je užívat časy logicky, tak, aby to nerušilo. Jinak by tu snad žádné tehdy, teď a potom snad nemělo hrát roli jinou než dekorační.
Pokud jde o práva, nikdy jsem nepochopila, co vyjadřují. Povinnost má člověk vůči někomu. Právo vůči komu?
Nevím. Necítím se dost sebejistá na světě, abych se dovolávala svých práv.
Navíc mi jako přirozeně svobodomyslnýmu člověku práva prostě vadí. Už těch povinností je dost. Pokud dělám všechno, co není zakázáno, jsem svobodnější než ten, kdo dělá vše, co je povoleno. Každá definice svobodu ničí.
Jinak slovníky používám skrz Internetovou jazykovou příručku, v papírové formě jen frazeologický, etymologický, dialektologický... prostě ty do školy.
Jinak na to, abych se věnovala slovesům, jsem příliš unavená z pitvání textů...
vím, že se věnuješ týhle práci jinde, stejně podotknu,
že mně se text svým rozestavěním otevírá sám, aniž bych
k němu přistupoval prvotrně v hledání, zkoumání, pitvě...
...vlastně si myslím, že jediný, co je v básni potřeba, je užívat časy logicky, tak, aby to nerušilo.
ta závěrečná strofa mě dostala, fakt povedená
slouží mi k zamyšlení se nad sebou, a to mám ráda, když v básních
můžu hledat vlastní cesty osudu a příběhy ...
i když teda, trochu mne z ní mrazí...
za mě fajn ten začátek až k ... není divu ... a pak celá poslední strofa, tady na mě mluvíš a já poslouchám, až zadržuju dech:) Nezdob tolik, neprokoušu se přes cingrlata k podstatě - teda asi bych dokázala, ale pak je to práce a ne poezie :)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
