drtivá tíže vzpomínek,
tvůj pohled, co nebyla v něm láska.
prasklé zrcadlo,
které jsem chtěla obelstít.
hněv mužů, co nenávidí život
a prostá pravda, že jsem součástí.
uprostřed faktů dál hledám otazník
- hledám ten les, co začínal v něm pramen,
hledám tu skálu,
která se modlila
čím déle píšu,
tím silnější mám brýle,
jak v oknech autobusu
míhá se v nich svět.
a ani z jedné strany
přes ně nevidět
čím déle klepu na dveře
tím víc dám na slova toho boha
co tvrdil že k víře
jsou třeba aspoň dva.
nehoří svíce se spáleným knotem
snad se smí rozpustit
(a hledat si knot znova?)
na kočičí dlažbě kteréhosi města
u moře kam jsem chtěla jet
hezké vzpomínky se tříští
v nekonečných přílivech.
kdyby byl svět jen černý,
nikdo by se nestěžoval na nedostatek bílé.
vždycky bolí
jen to dobré
co nebylo.
od Luisa
dne 17.03.2019 13:54 ·
6 Komentářů ·
224x čteno ·
Zvláštní. Mám dojem, že slyším to zápolení jaké autor svádí při tvorbě se slovem. Chvíli se s Tebou houpám a pak mě zas praštíš pádlem přes obličej, tedy co do melodie. Jinak s jistotou mohu říci, že se jedná o poetické dílo a nikoli prozaické.
Jinak Jarku, Tobě zvlášť. Už je to v krátkým časovým sledu podruhý, co od Tebe dostávám dobrej podnět k zamyšlení ohledně techniky (posledně ty chybějící čárky).
Všechna ta "co", to je dobrej postřeh.
Jinak ta umělá poetizace - celkem rozumím, že ten text tak působí, působí tak i na mě. Na druhou stranu jako autor vím, že to tak nebylo. Není to uměle zpoetizovaný, spíš snaha napsat nějaký věci raději věrně než formálně správně.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
