bych ocenila, kdyby tam nebylo. Celej ten text mi to kazí, "vrah" i "láska" jsou strašně silný slova, umět je použít tak, aby to nevypadalo jako kýč, patos nebo obojí je podle mě těžký... stejně jako je těžký nakreslit západ slunce tak, aby to nebylo kýčovitý a nevytratila se z toho přitom ta krása.
Použít taková dvě slova ještě ke všemu dohromady je podle mě hrozně riskantní, neznám asi případ, kde by se to povedlo.
Ani ten azimut to nezachránil, byť tam dochází k jakési technizaci textu, která by mohla ten náboj těch dvou slov trochu mírnit (btw jsem teď zjistila, že slovo "azimut" je arabského původu :)).
Já nevím, teď mám takové období, kdy mi odchází máma. Nejsem schopná něco komentovat, jenom potichu načítám, když mám chvilku. Pomáhá to. Šla za ní do nemocnice, každý den. A už z dálky slyšela, jak křičí. Byla připoutaná za nohu a za ruku v kožených obojcích a plakala. A já jsem musela taky plakat. Nejde to ani napsat, ani říct. Nejde nic. Někdy si říkám, co všechno jde unést. Jestli není lepší zavraždit v sobě tu myšlenku. Lásku, všechno. Trápím se.
Občas mi pomáhá si v podobných situacích říct, že všechny moje dny už jsou sečteny, že všechno, co ještě dokážu, je takovej bonus navíc. Asi teda nejsem moc srozumitelná. Myslím na tebe.
právě odtud se pak velmi výrazně překlápí poezie k textu
s až příliš osobně viditelným vlivem, kde si ještě "azimuty myšlenek"
stojej dost dobře, jelikož nemaj ani tušení (přes povedenou poslední sloku)
o rozfázování pomlček, který však neznamená už zhola nic
promiň, ale neměl sem (po dočtení Tvýho komentáře) asi těžší období života, než mám teď,
jen bych to nejspíš nikdy nenapsal pod svý dílo -
což neznamená, none, že nevnímám (možná s větší účastí, než si myslíš)
o čem mluvíš
Po tom, co mi volala ošetřující lékařka a řekla, že mámě nenapíše sprej na dýchání. protože stojí tisíc korun a máma je už v tomto okamžiku prodělečná, mi začalo být všechno jedno. Když jsem řekla, že jim ty peníze dám, nešlo to. Sehnala jsem ten inhalátor a odnesla do nemocnice. To je život. Toto nejde za nic schovat. Nejde. Já těm rozborům básní nerozumím. Napíšu to, co mi vyběhne z hlavy. A děkuju. Za slova.
Myslím si, že to chápu. Mám doma syna. Kdysi mi řekla zdravotní sestra, že je nezodpovědné mít dítě v takovém věku. Co když umřu? Cítila jsem tenkrát jenom tichý údiv... :)
To je život. Toto nejde za nic schovat. Nejde. Já těm rozborům básní nerozumím.
v čem jim, none, nerozumíš? předně tady asi nejde o nějakej rozbor,
spíš popisy vjemů, který stojej nad textem,
navíc ten je povětšinou publikovanej na litservru právě pro onu odezvu,
ne pro účast s dějem - spousta sugestivních textů byla sepsána
pouze díky invenci autora, ne jeho osobního vstupu.
Jednou někdo někde hloupě napsal: „je hloupé kritizovat texty, které jsou psány srdcem"
chci říct, že můj základ komentu je téměř vždy postavenej
na díle samotným, nezkoumám okolnosti vzniku, a ani nemůžu,
pokud chci vnímat jen slovo - nechám vše na něm,
a komentáře pod čtu až posléze, a až dodatkem se mnohdy vyjádřím
Napsala to nešikovně, no. Taky si odnáším pocit. Je to zvlášní. Někdo může napsat, co chce a nic. A pak něco čtu a musím se vracet...přitahuje...
Taky držím pěsti. Říkám, kdo nezažil, nepochopí... :)
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
