Zavírám dveře
a na klice ještě vlaje všechno co by se jinde
nemělo stát
Píšu si
a ty se dívej - pokud můžeš
(ta modrá tam pro nic za nic
zřítelnice netopí)
Nezapomenu na tvou sukni na níž uměla louka růst i ze tmy
a jak naivně si připadám
když říkám a vím
že kdykoliv bych už nenašla
jedinou něhu
tak tebe
si tam uchovám.
Tak co si třeba zavolat?
„Ahoj
tak jsem dnes zabila další přelud v sobě!
Rozkmitala svými verši
víčka spáčům na růžovém písku
napsala ti tuhle tu jedinou rozhrkanou věc a je to šílenější
než kdyby lanovka
zakotvila uprostřed jámy…"
…
Proč mi to pořád připomínáš?
Kdykoliv vidím pěnu v kávě…
Snad i ta káva nebývala pravá a lhala ti i o únavě
i o citech, pod kterými voněla.
Proč mě nezazdíš
tak jako rozum
který se teď - jak ty si myslíš
dotýká jenom vík a skel?
Ten déšť, dá se tím propít?
Dá se tím vinit listopad nebo kdysi dávno
násilím
utišený křik?
Vždyť
jsi jako Pluto které mi zcela neurvale smazali z map vesmíru
bez vodítek k adresám na jakékoliv stížnosti
jsi jako můj starší odraz který bych v zrcadle nikdy
neobjala pochopením
a ani na zádech se nedáš nést
vlaješ na klice dveří které zavírám
a za mým šátkem schovává se
to zdánlivě nejlacinější co můžeš do básní dát
tu naději
že se stejně budu vracet
(protože z kalendáře můj život nevyčteš a v telefonu je mezi námi
jen pomyslná nit)
doufám
že za většinu těch nezapsaných intimit
nemohu tak úplně
já
možná si lžu když hlásám
že se mi líbí všechno co je
tak zapeklitě sugestivní
ale bolí to víc
než nastřižené ucho
...
A potom jsem ti vytvořila koláž ze všech úsměvů které jsi mi dala
a slzy též jako drahokamy
- nejsou špatné
když po zaschnutí vytvoří
vzpomínkám perleťový obal
a pak jakoby cítíš
že se prolévala tma
vše bylo zdravější a ty
víc svá
-
usnula jsi v tmách
kvůli životu který se ti zdál
až ironicky nepoddajný
zatímco já chodila s vesmírem v kapsách a malovala koloběžky do Jupiterních drah
A vážně sis myslela
že jsi tolik
nezapsatelná?
Vždyť tahle slova voní jenom po tvých stopách.
Vzlyk přehlušuje magneťák jak podbarvený sten
a život
je všední den a zátiším zní
jediná věta
Tohle se vážně nemělo stát
od Viviana-Mori
dne 17.04.2019 20:20 ·
7 Komentářů ·
181x čteno ·
Vnímám to jako záznam, na poezii (v užším slova smyslu) mi to přijde málo. Ze dvou důvodů - zaprvé mi tam chybí obrazová propojenost. Za druhé zvuková propojenost.
Jedno nebo druhé přitom podle mě v básni být musí, aby to byla báseň - bez toho totiž podle mě čtenář moc neví odkud a kam text směřuje.
Protože - když si to zkusíš přečíst očima člověka, který neví, o čem mluvíš, protože tam nebyl (a je jedno, zda popisované se skutečně stalo nebo se stalo jen coby představa) - neztratíš se v tom trochu?
Já trochu jo totiž.
Vnímám to jako záznam, na poezii (v užším slova smyslu) mi to přijde málo. Ze dvou důvodů - zaprvé mi tam chybí obrazová propojenost. Za druhé zvuková propojenost.
Jedno nebo druhé přitom podle mě v básni být musí, aby to byla báseň - bez toho totiž podle mě čtenář moc neví odkud a kam text směřuje.
Protože - když si to zkusíš přečíst očima člověka, který neví, o čem mluvíš, protože tam nebyl (a je jedno, zda popisované se skutečně stalo nebo se stalo jen coby představa) - neztratíš se v tom trochu?
Já trochu jo totiž.
hmm, tak pro mne bomba...jedna z nejlepších věcí co jsem četla
až na nějaké nepodstatné místo, které mne nenadchlo
mne nadchla celá...
těžko vydržím u dlouhé básně, tady jsem s tím problém neměla
rozhodně palec
Díky za návštěvu a zpětnou vazbu.
Luiso, beru, za zařazení jako báseň se pokud možno omlouvám, neb je to zkrátka výkřik, tryskový kňour, či jak to nazvat, prostě vypsání z určité situace, který je starý již pár let. Každopádně si za ním tak nějak pořád stojím. A děkuji, pokud mne zase někdy navštíví múza, budu na to víc myslet.
Vorono, tvoje reakce mě moc potěšila, vážím si toho a děkuji.
Jsou tam neuvěřitelně krásná místa... jen mi to přijde trochu rozmělněné... tím tě nechci nijak urazit, protože je vidět, že víš, co chceš a asi jsi to prostě takhle chtěla... jen ja se tu trochu vzpírám, když mi tu tak pěkně blbne klávesnice... a místo y musím dávat contr v.. abych to vůbec nějak napsala... a dlouhy y nemam vůbec jak udělat (proto ta spisovnost v začátku). Já pořád doufala, že se to vyjasní, ale mám pocit, že nás chceš jen nechat nahlédnout... vím, jak těžké je psát takhle z nitra... člověk pořád řeší, co ještě ano a co už by mohlo způsobit, že si ostatní budou myslet, že je totální magor. Co tou rozmělněností myslím... mám pocit, že je to dlouhy na to, že to vlastně dalšíma řádkama nenabývá (j-é dlouhý ý... to mi opravilo samo... takže ctrl v) ... na ... jak to říct... informační hutnosti?... rozumíš mi?
Budu radši končit... to je trest psat s timhle komentář.
neumím se v těhle osnovách zachytit, a přestože najdu místa,
který se mi tolik nevzpouzej, jako celek strašně utahaný na to,
abych udržel pozornost -
ani tak nechci o tom profláklým šálku čaje, jako víc o neprostupnosti,
neschopnosti mýho čtenáře sebrat si dosyta tak, abych nemusel dopospojovat,
bezradně tápat, spíš po chuti mi užít si textu bez utrápenýho vracení se po pár řádcích
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
