(Voroně a Luise.
S díkem za to, že mě ve spánku vykuchaly)
MÍSTO
Hledala jsem pro tebe místo
ale moje květináče jsou obsazené
na oknech nemám žádný dnem vzhůru
a asi by ses tam ani nevešel
Hledala jsem místo pro sebe
každý večer jsem přebíhala louky
dny jsem trávila na zastávkách a psala básně
o tepu srdce lidí kteří se tam minuli
/jestli v tom spěchu aspoň na chvilku
byli sjednocení s někým jiným
a jestli je to vůbec možné/
psala jsem o muži s modrou kytarou co jsem od něj před lety
koupila Niagáru
při hraní se mi díval do očí
a já se pak dlouho sama sebe ptala
kdo koho litoval víc
Snažila jsem se ve vzpomínkách vrátit
do míst kde jsi nikdy nebyl
jenže jsem si tě vysnila úplně všude
na každé louce a na každé té zastávce
a viděla jsem tě smát se na mě
zpoza chlápka s modrou kytarou
když zpíval ...teskně hučí Niagára...
pak jsi řekl
že to nejde
že tady se nikdy nemůžeme políbit
a mě zbyl jen pohled na tvoje otočená záda
/takhle jsem tě nikdy nechtěla vidět/
Hledala jsem pro tebe místo
nutila tě zakořenit ve váze na mém stole
zasadila bych tě do hlíny a pravidelně zalévala
tys měl ale vody dostatek
a já tam stála se svojí srandovní puntíkatou konývkou
a snažila se dělat že mě nemrzí
že mam na sobě ten děvkovskej cejch
a že ty už pro mě místo nehledáš
od Stinohra
dne 23.04.2019 22:06 ·
4 Komentářů ·
246x čteno ·
někdy se stačí jen vypsat
z bolestí to jde líp než z nějaké euforie
hodíš to do písma a půlka smutku je za tebou
to je teda moje praktika už 9 let
jinak začátek mne pobavil :-))
:) zvláštní, jakobychom byly teď na chvilku všechny napojený na jedno potrubí, ve smyslu: jak jedna pustí teplou, zbytku teče studená :D
Pro mě je tohle skvělá báseň - snad nejen proto, že mi je blízká. (Jen na tu kytaru hrál tenkrát Vltavu a ne Niagáru :) ... je skvělý zjistit, že lidi kolem prožívají často hodně podobný příběhy, málokdy mi to dochází.)
Jinak ta konev, to je úžasnej obraz.
já nevím, mám pocit, že to funguje krátkodobě, hrozně bych si přála určitý věci konečně uzavřít... co pomáhá mě je spíš to, že vím, že to nebude bolet věčně. Že přijde den, kdy s i vzpomenu, ale už to bude bez toho píchnutí.
jj, to jedno potrubí. Hrozně jsem přemýšlela, jestli to sem dát, protože mi v úvodu přijde dost podobná tý tvojí a pak to téma... ale když přidala věrka, tak se mi nějak zalíbila představa toho, jak svorně si tu trpíme (v jeden den) a přišlo mi to vtipný. Navíc, no, některý věci prostě člověk říct musí.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
