na předměstském nádraží sedí opilý apoštol
čeká na poslední vlak, usíná
a chvilkami vykřikuje: „QOU VADIS, DOMINE?“
pojď, provedeme něco šíleného
abychom se už nikdy nemohli přestat milovat
podpálíme Řím, zboříme Jeruzalém, budeme hrát na loutny
pít víno, souložit a zpívat
na hranici
o srdci, které hoří a spaluje do věčnosti
má dívko, má duše, jež nevidíš nic než břeh a drobečky na podlaze
labyrintu, pošli mi zlatou nit, záchrannou plachetnici svého úsměvu
dříve než podepíšu bezpodmínečnou kapitulaci
dříve než svěsím barvy revoluce
a v černém obleku půjdu na večeři do restaurace nejvyšší cenové kategorie
vždyť ty víš, ty musíš vědět
že bych sbíral i drobty pod stolem
jen kdybych věděl, že ať už mě všichni budou milovat anebo věšet
ty mě máš aspoň trošku ráda