když potkám muže
je to jako bych potkala svět
plný neznámých věcí
pomalu se v něm snažím zorientovat
nacházím jednotlivé rekvizity, v tvém případě:

vypelichaný koberec
velkého psa
podzimní modř na níž pouštíme roztodivné draky
(namaloval ji vasilij kandinskij, oba ji samozřejmě známe)
a dnes mi při cestě vlakem ještě padla do oka
oprýskaná veranda na vysočině
- jako by do krajiny někdo napsal tvé jméno

vidím nás jak si tam dáváme cígo
a mluvíme o umění

vidím nás a najednou zjišťuju
že se dívám přes hvězdy
tohle je alternativní vesmír
ve kterým nikdy,
nikdy nebudu

protože já se psů bojím
to línání chlupů
kdy zůstane jen kostra a hrst antidepresiv
mě děsí
z lítosti bych jim dala všechno
ale už vím, že duši si musím ponechat

(a tak mi promiň)

mám ráda kočky
měkký jako polštář
v každým ročním období
kočky ke kterým se můžu přitulit vždycky
když potřebuju protože takhle kočky fungujou
kočky nikdy nejsou slabý
všechno štěkání jim přijde
trapný a zbytečný

ze stejného důvodu nedokážu mluvit o umění
nikdy mi nebylo ničím víc než rouškou noci
která člověku dovoluje
nepozorovaně šeptat do komínů to,
co už nelze hlásat ze střech

  od Luisa dne 30.09.2019 15:27 · 2 Komentářů · 221x čteno ·