Detektiv Querk se ohnal. Nebylo to poprvé toho rána, pokaždé však s naprosto stejným výsledkem. Nazelenalá moucha v jeho blízkosti podrážděně zabzučela a odletěla na zeď za lednici, kde rychlými pohyby svých tenkých nožiček v těsné blízkosti hlavičky drzé, jak špendlík na kantorově židli, započala spřádat plán odvety. Byl pátek 28.srpna, už od rána to vypadalo na další obskurně teplý, letní den, jehož převážnou část se právě rozhodl detektiv Preston Querk strávit na plovárně.
„Bude to dvacet za vás, deset za dítě do šesti let, pokud nějaké máte a rozhodně žádné domácí mazlíčky, či jiná zvířata.“
Lehce korpulentní dáma v okénku těsně před brankou na Plavecký stadion Oáza, nepůsobila dojmem někoho, kdo svoji práci dělá pouze dočasně.
„Dítě ani zvíře nemám,“ odvětil Querk a pod poškrábané plexisklo okénka pokladny vsunul dvou set grošákovou bankovku. „Budete mít nazpět?“
„Bez péče,“ zabručela nakvašeně pokladní a sáhla po bankovce, "radši mi řekněte co s tím morčetem pod vaším nosem, hm?“
„Myslíte můj detektivní knír?“ řekl klidným hlasem Querk, který si v podobných situacích jen zřídkakdy neuchoval chladnou hlavu.
„Říkejte si mu jak chcete, ale pokud chcete do Oázy, tak jedině bez něj. Můžete ho přivázat třeba venku u bicyklů a pak si ho zase vzít, až půjdete pryč,“ stála si na svém pokladní a pokračovala. „Jednou mi sem taková divná jako vy, chtěla propašovat v podpaždí dva ježky. A včera? Dáma s broží. Myslíte si, že jsem jí dokázala vysvětlit, že nosí půlku života na šatech strašilku polní?“
„Určitě ano!“ vystřelil Querk po ženě bleskurychlou odpovědí.
Pokladní se naklonila blíže k plexisklu a ještě jednou si pečlivě prohlédla detektivovu tvář.
„Dobrá tedy,“ řekla po chvilce, už smířlivějším tónem. „Jestli toho svýho chlupáče tady přede mnou pořádně prubnete z obou stran a nezakvičí, jsem ochotná uznat, že jde o mrtvé morče a můžete oba dovnitř.“

Průchodem brankou se konečně otevřel Querkovy svět Oázy, v plné své kráse. Tři navzájem průchozí bazény s jantarovou vodou vměstnané na plochu velikosti fotbalového hřiště skýtající návštěvníkům osvěžení torz, nebyly pro něho žádným překvapením. Stejně jako dva čtvercové a jeden obdélníkový bazén svými tvary, patřila k naprostému standardu i barva vody v nich, či živost její hladiny. Co ovšem detektiva přinejmenším zaskočilo byl pohled na návštěvníky plovárny, kteří zde pobíhali z leva doprava i opačným směrem a házeli přitom po sobě nafukovacími míči. Querkovu cvičenému oku neunikl v řeči jejich těl určitý stupeň nervozity. Rozhodl se přijít této záhadě na kloub.
„Promiňte, pane,“ obrátil se s otázkou na staršího muže jehož tvář zdobila profesorská bradka , a který právě prošel brankou stejně, jako před chvíli on sám. „Nevíte náhodou o nějakém nebezpečí, které by se k nám blížilo dejme tomu mílovými kroky?“
„Já jí dám sviště, krávě blbý!“ odpověděl trochu tajemně muž, zatímco si kvapně rozepínal košili s havajským vzorem. „A vy mi vlezte taky na záda!“ ukončil podivín konverzaci s Querkem hned v zárodku a za okamžik již cupital se svršky v náručí po schodech dolů k  bazénům.
„Nebýt podobně přebroušených lidí, práce kriminalisty by lehce sklouzla ke stereotypu,“ pomyslel si Querk a rozhodl se radši opřít o svůj smysl pro detail. Všiml si například, že zatímco přezka sandálu na jeho pravé noze má nepatrně jiný odstín barvy, než její kolegyně vlevo, hustota ochlupení palců na obou nohách je v podstatě totožná. Nové zjištění, však vzápětí nevyhodnotil jako případu přínosné, a tak jej nechal prozatím plavat.
„Jestli bude mít tu drzost sem dnes přijít…“ Vyrušil detektiva z myšlenek ženský hlas. Pozvedl oči, téměř okamžitě ucítil, jak se mu vráží voda do kolen a lehce zavrávoral. Přestože před ním stála bytost krásná neuchopitelným způsobem, jeho ruka učinila automatický pokus tuto skutečnost zvrátit a vystřelila směrem k ní širokým obloukem. K jeho velkému překvapení tato naivní akce skončila drobným skvostem v detektivově dlani.
„Jmenuji se Fata Morganová, pracuji v Oáze jako krizová membrána a jakmile budete připraven pustit mi ruku, určitě tak učiňte. Chci vám něco ukázat.“
„Querk,“ zmohl se detektiv na odpověď a neochotně vyhověl ženinu přání.
„Bože! Zřejmě jste něco špatného snědl!“ V hedvábném hlase Faty Morganové bylo slyšet nepředstírané zděšení.
„ Nikoli, tak se jmenuji. Detektiv Preston Querk.“
„Ach tak. Omlouvám se,“ vytřeštila rozkošným způsobem své pomněnkové oči krizová membrána, plné rty vytvarovala do písmene O a dlaní uvolněné ruky si teatrálním gestem zakryla svá tolik ukvapená ústa.
„Opravdu jsem se vás nechtěla dotknout, jsem poslední dobou nějaká roztržitá.“
Querk si odkašlal, aby se tímto osvědčeným způsobem dostal zpět do kondice.
„To je v pořádku,“ odvětil poté. „Krizová membrána, hm. Jedna má známá pracovala před lety ve stejném oboru na golfovém hřišti u Don Juanu. Tenkrát z toho byla nadšením celá rozechvělá. Řekněte mi, je ta práce vážně takové haló, nebo si ze mě ta malá mrška jen dělala šoufky?“
„Zcela určitě si z vás utahovala, pane Querku. Je to práce jako každá jiná,“ usmála se Fata Morganová. „Ale chtěla jsem vám něco ukázat. Jste tu poprvé?“
Querk přikývl.
„Myslela jsem si to,“ řekla žena a ukázala z ochozu směrem k bazénům, "vidíte všechny ty lidi tam dole?“
„Ano,“ odpověděl Querk. „Právě jsem se podivoval nad určitým stupněm jejich nervozity.“
Fata Morganová zakývala souhlasně hlavou, otočila se zpět na Querka a zády opřela o zábradlí. Zprostředkovala mu tím velice působivý pohled na své, vzrušujícím způsobem vytvarované tělo, v intimních partiích lehce připolíbené bělostnou látkou dvojdílných plavek.
„Jistěže se bojí,“ řekla tiše a z jejich pomněnkových očí, jakoby mávnutím kouzelného vějíře někdo vysušil všechen lesk. Líce jí zešedla strachem, či nevolností tak náhlou, že Querkovi pohled na její tvář doslova sevřel hrdlo. Zhluboka se nadechl a uštědřil ženě hbitý políček. Obličej Faty Morganové se opět rozjasnil.
„Cítím ve vás muže činu, pane Querku,“ řekla membrána opět tím hebkým, vzrušujícím hlasem a upravila si lehce pocuchané vlasy. „ Ti k nám do Oázy tak často nezavítají. Míří sem spíš lidé na konci svých sil. Možná je znamením, že jste se tu objevil právě dnes, právě vy.“
„Jde o to, jestli znamením dobrým, či špatným,“ pousmál se Querk, "nicméně mám také za to, že bylo téměř nevyhnutelné se s vámi jednou setkat.“ Přistoupil k membráně blíž, když před tím se zastaveným srdcem pronikl přes omamnou vůni těsně obepínající ženinu šíji, a poslední slova jí téměř pošeptal do ucha. „Mé povolání mne naučilo nepodceňovat jeden ze zásadních lidských pudů, víte který?“
„O detektivní práci vím kulčosaura, pane Qerku,“ odvětila Fata Morganová a odklonila hlavu, “ ale co vím naprosto jistě je, že čas kvapí. Byl by jste ochoten dnes pomoci všem těm lidem dole?“


„Je to už pět sezón. Když se tu objevil poprvé, všem bylo víceméně jasné, že končí jedna éra.“ Fata Morganová s detektivem Querkem se teď procházeli volnou chůzí ochozem plovárny Oáza a starosvětsky zavěšeni jeden do druhého, působili dojmem dobrých známých. Membrána byla uvolněná a věty vyskakující jí z úst, tím pádem naplněny takovým množstvím iontů, až měl Querk pocit, že vidí jejich písmena poskakovat všude kolem sebe.
„Jako první jej spatřila paní Luftágová, velice noblesní dáma s jemně nakyslým dechem. Stál údajně už jednou nohou uvnitř Oázy. Když na něho promluvila, cosi nesrozumitelného zamumlal a rozplynul se.“
„Dovolíte?“ detektiv Querk uvolnil trochu rozmrzele svou paži z ženina sevření, aby mohl sáhnout do kapsy u šortek pro diář. „Pokračujte, prosím.“
„Další na řadě byl pan Picwick. Musel by jste ho znát. Vždy tak milý a přátelský. Toho dne jej Strečko překvapil v šatně.“
„Říkáte Strečko?“ detektiv Querk hbitě nakreslil do svého notesu obrázek podezřelého přibližně tak, jak si jej představoval a svůj výtvor předložil ženě.
„Nenosí na hlavě leteckou kuklu a nemá na břiše tak výrazný tukový polštář, co tak vím.“ Fata Morganová si naslinila prst a uhladila Querkovi rozrušením z kresby trochu načepýřené nadoční oblouky. „Ale jestli se mne chcete zeptat,“ pokračovala potom, „zdali to může být on, musím vám odpovědět, že nevím.“ Detektiv pozvedl čerstvě upravené obočí. „Nedivte se, prosím, chápu že to zní asi hloupě, ale já osobně jsem Strečka nikdy nepoznala.“
„Dobrá tedy, co bylo dál?“
„Pak už to šlo ráz na ráz. Tu se objevil Strečko dole u košů s odpadky a hlasitě zíval, jindy zase visel hlavou dolů pod stříškou stánku s občerstvením, jako by se nechumelilo. Chodil okolo bazénů záměrně legrační chůzí, když dostal chuť, kvedlal si prstem v uchu a poskakoval z levé nohy na pravou, pokaždé do té chvíle, než mne někdo přivolal. Jakmile jsem se objevila, Strečko byl ten tam.“
„Rozumím,“ detektiv Querk udělal za poznámkami v diáři excentrickou tečku, zavřel jej a schoval zpět do kapsy.
„ Mohu si promluvit s někým, kdo se Strečkem hovořil, slečno Morganová?“ zeptal se potom.
„Je mi líto,“ odpověděla žena. „Nikdo takový tu není. Každý kdo se ho pokusil oslovit odešel s nepořízenou. Buď nehovoří naším jazykem, nebo je hluchý, nebo…“
„Nebo se ho všichni ti lidé nezeptali na to nejdůležitější,“ vpadl membráně do řeči Querk a tajuplně se usmál.
„Ano!“ vydechla viditelně rozrušená Fata Morganová, "nebo se ho nikdo, nikdy nezeptal na to nejdůležitější. Jsem velice ráda, pane Querku, že jsem se ve vás nemýlila.“
„Kompliment od krásné ženy, je kvítek luční,“ zareagoval opět trochu rozhozený Querk, aby si vzápětí odkašlal a pokračoval již o poznáni relevantněji. „Pakliže se ale nikomu nepodařilo se Strečkem promluvit zaráží mne skutečnost, že jej znáte jménem.“
„Božínku, jsem to přece piškvorka,“ plácla se do čela Fata Morganová, "Strečko mu říkáme podle trička, co na sobě nosí. Lépe řečeno podle nápisu na něm. Jeden čas byla taková trička v kursu, vzpomínáte?“
Detektiv Querk se zamyslel. „Ne, nevzpomínám.“
„Jde o bílé tričko s rudým nápisem „Stretch“. Byly časy, kdy jste se zastavil, podíval libovolným směrem a nejpozději do tří minut přišel někdo právě v takovém.“
„Skutečně?“ podivil se Querk. „Zřejmě jsem v té době měl tak trochu nakvap.“
„Ano,“ usmála se Fata Morganová. „Jinak si to nedokážu vysvětlit. Prozraďte mi, co bude teď?“
Detektiv Querk nakrabatil soustředěně čelo. „Nyní vás poprosím, aby jste šla tam kde obvykle dlíte, nežli se lidem zjeví Strečko. Je totiž nad slunce jasné, že pokud budete na očích vy, ten padouch se tu neukáže. Já, převlečený do plavek a nenápadně vmísený mezi ostatní tam dole, počkám na správný okamžik. Abych měl dostatek času k výslechu, až se Strečko objeví, vydržte v úkrytu co nejdéle to půjde, rozumíte? V žádném případě nereagujte na volání všech těch lidí tam. Jakmile bude po všem a budu znát důvod Strečkovy imbecilní existence, přivolám vás zpět. Souhlasíte?“
„Jste ten nejrafinovanější muž, se kterým jsem se kdy setkala, pane Querku. Jistěže udělám vše oč mne žádáte. Ovšem jak mne přivoláte? Mé jméno volat nesmíte, měla bych v tom maglajs, však víte…“
„Ano, zajisté,“ pokýval souhlasně hlavou Querk a ukazováčkem pravé ruky si soustředěně zmáčkl špičku nosu. „Zvolám předem domluvené slovo, a to dostatečně silným hlasem, co říkáte, slečno Morganová?“
„Jen bych opakovala to, co již víte. Jsem z vás unešená a neobjektivní.“
„Výborně tedy. To slovo kterým vás přivolám, máte nějaký návrh?“
Tvář Faty Morganové zrudla rozpaky.
„No tak ven s tím,“ povážil membráně detektiv Querk pro kuráž v dlani jedno z hýždí, "přede mnou se přeci stydět nemusíte, slečno Morganová, to snad víte.“
„Je to jen můj pocit, nebo mi skutečně právě osaháváte zadek?“
„To je zbytečně dlouhé,“ odvětil Querk a odkašlal si, "přivolám vás tedy zpět slovem NEKONZISTENTNÍ.“

KONEC PRVNÍ ČÁSTI...

  od leporelos dne 13.11.2019 09:58 · 11 Komentářů · 328x čteno ·