Vaření, utírání zadků a drhnutí podlah...
to už jsi ztratila ambice?
vím příliš mnoho o tom
jak to vypadá v zákulisích divadel
a vlastně pokud jde o univerzity
moderní kanceláře
nebo luxusní podniky
zdá se mi to dost podobný
dole tam mají bar s kusovkami cigaret
ačkoli je to zakázaný
pak chlebíčky se strouhaným sýrem a škvarkovou
úplně stejný jak před čtyřiceti lety
(jen s novým datem výroby)
a starou černobílou obrazovku
na níž herci sledují představení
když na ně mezi čtvrtým a pátým panákem přijde řada
vyběhnou chodbou nahoru
přepudrují se
odzpívají svůj part a vrátí se zas dolů
k lascivní servírce s několika poschodími
kruhů pod očima
noa
nahoře na balkóně kouří baletky
elemka a marbora
zpod kabátů jim čouhají
stříbrné sukýnky jako srpky měsíce
a hlavy se jim lesknou
třpytkami
a toho
nejhezčího prince
(kterému hážou celé řady
natěšených českých sekretářek
a úslužných rakouských recepčních květiny)
potkávám každej čtvrtek v tramvaji
pokaždé má jiný kufr a jinou slečnu
dalo by se říct že
jen jeho ruský přízvuk
se léty nemění
ano, chvíli si můžete hrát na to
že to pozlátko nahoře za to stojí
chvíli můžete zavřít oči
a na ten bar tam dole
nemyslet
ale časem
myslím že časem prostě každý člověk
zatouží po něčem co by bylo doopravdy
začne hledat pod podzemním barem
ještě jeden bar
anebo nad nejvyšší věží
další pevný bod
a možná se ti dva sejdou
a zjistí že obě ta místa
jsou vlastně totožná
a potom
víš jak říkal Archimédés
pak mohou pohnout zemí
ne, nikdy jsem neztratila ambice jenom
nejsem dnešní
od Luisa
dne 10.12.2019 14:16 ·
5 Komentářů ·
187x čteno ·
Začátek mi přijde takový příliš věcný pro mou romantickou nepoučitelnou duši, ale od kouřících baletek už jsem byla na tvé notě. Díla ze života jsou nejlepší, jsou uvěřitelná a oslovují. Tedy mě určitě.
pasáž, kde popisuješ divadlo, je moc dobrá...mám ráda obrazy
kdy se zobrazují staré doby...říkám si vždycly "joo to jsem zažila" :-)
a tak nějak v tom nacházím kus mého mládí :-)
Ano, Viviano, s tím začátkem ještě musím něco provést :)
A Vorčo, potěšilo mě, že se snad kousek té atmosféry dal přenést. Je to o Janáčkově divadle, který bylo úžasně zastaralý, když jsem tam pracovalo. Teď po dvouleté rekonstrukci nejspíš už všechno bude jinak, bohužel.
(kterému hážou celé řady
natěšených českých sekretářek
a úslužných rakouských recepčních květiny)
Tyhlencty dlouhý pospojitosti mi přijdou poněkud neobratný,
páč mě dycky pozastavěj ve stoleným rytmu čtení i úvah.
A pak možná až příliš patrnej, nedůvodnej přechod
(ve zlomu i kolidující) od hovorový češtiny k tý "správný",
a nebo sem nezachytil záměr.
Leč obraznost slovního projevu Tobě téměř vlastní -
je hodně textů, kde spodním okem sleduju, jak je dlouhej,
ale málo těch, kde pak i zpomaluju, abych nebyl zas tak brzo u konce.
Dobrej počin, Luiso -
tý nemoci bych se tak ňák zrovna nevzpouzel...:)
Ano, Jarku, ta pasáž to hodně zpomaluje, musím s tím textem ještě leccos provést, jak vidím.
Jinak - pokud jde o hovorovost - to, jak ji kdo vnímá, se asi dost odvíjí od jeho místa bydliště. Pro mě je třeba naprosto přirozený úžení "é" v "í" - tedy říkat "to je podobný, stejný, zakázaný". Vnímám to sice jako hovorové, ale ne tolik jako změnu "í" v "ej" ve slovech jako "hezkých, natěšených". Na Moravě je dost běžný říkat i takhle mezi dlaždičema "hezkých, natěšených" a to "ej" tam nedávat (kdybych se teda držela místního nářečí, měla bych říct "hezkéch, natěšenéch" - i to je tu ještě celkem často k zaslechnutí, ale nářečí v textech většinou odsouvám).
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
