Chtěl si vrátit mužské žebro
kterého jsem stvořena
vytrácel ses
napřed z dlaní, úst
nakonec očí.
Stýská se mi, lučištníku
kráčím pozpátku
celé dlouhé dny k minulosti
konečně stojím před tebou
terč můj krvácí
vkládám ti peří holoubků do uší
ty šero, já svit
nokturna šerosvit.
Olámanými nehty
a mapou žízně
stoupáme hvězdnou římsou
plujeme prostorem
pěti hvězdičkového koňaku.
Pozvedls k ústům slova
barvíme je
znova a znova
žlutou hřejivou
genciánovou violeť do obzoru
červenou prolitou soubojem mečíků
renesancí skápla lila
Tizianův drapérie Rafaela.
Než položí slunce k nohám topolů stín
v mém upálím tvé tělo
jak žena Ornice v úrodný klín
pocítím toho kořene mužského bytí.
S rozkoší na pupeční šňůře
ve mně hoří les
odkrývám žíly pro koryta řek
z barev slov
rozepsaná duha.
od Schalamounek
dne 19.02.2020 20:57 ·
7 Komentářů ·
258x čteno ·
Hm.
Zrovna nedávno jsme se bavili na jednom literárním večeru, který pořádáme s pár kamarády v Brně, o tom, že začínající autoři často mají pocit, že čím víc neobvyklých slov, tím víc poezie. (Znali jsme to ostatně z vlastní zkušenosti.)
Osobně si myslím, že to tak není.
Je to stejné jako s malováním - tady zas spousta lidí propadá iluzi, že čím lepší barvy a čím víc namíchaných odstínů, tím lepší obraz.
Přitom použít kvalitní barvy dokáže jen člověk, který to umí s těmi obyčejnými. A čím víc odstínů, tím větší riziko, že vznikne nějaká neurčitá mazanice.
Doporučila bych zaměřit se na všednost.
Malovat prvně jednoduchá zátiší a potom se teprve pustit do velkolepějších projektů.
Dělat to naopak nefunguje (aspoň mně to v případě poezie před deseti lety nefungovalo)... myslím si, že umění je spravedlivé v tom, že nezná vyvolených.
už úvodem se rozhlížím zpětně, kde udělal sem při čtení chybu:
Chtěl si vrátit mužské žebro
kterého jsem stvořena
jak kterého? jako "z" kterého? básnická zkratka, či jakási "písmenná" elipsa?
druhá sloka, spolu s následující, mi naopak už rozvíjí náznakem děj, příběh, situaci...
(pětihvězdičkovýho raději, a s pominutím "hvězdný římsy"...)
Pozvedls k ústům slova
barvíme je
znova a znova
žlutou hřejivou
genciánovou violeť do obzoru
červenou prolitou soubojem mečíků
renesancí skápla lila
Tizianův drapérie Rafaela.
...aby mi pak právě tady text téměř unikl možnou snahou autora
o co nejpestřejší, nejoriginálnější rozbarvení,
rozepsání až příliš za sebe, bez ohledu k lehkosti předešlýho
v mém upálím tvé tělo
jak žena Ornice v úrodný klín
nerozumím použití druhý předložky či zvolenýho pádu, hm...
---
jak po kmeni křehký jabloně - jen co se alespoň rukávem zachytím,
zafouká až příliš
V tom - /z/ kterého mám také pocit překlepu, dal by se jistě po dohodě s adminem opravit. Některé verše mne oslovují, ale celkově bych se - být autorem - snažila omezit počet vyvolávaných obrazů, dát textu jednoznačnější linii...
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
