Dnes v podvečer si obloha
připadala šedá a méněcenná
rozpadající se lavička s ní hrála na schovávanou
a běžec si oblékl
pláštík neviditelnosti
Hlemýžď dumá
je-li vůbec možné
unést žlutou barvu
blížících se tenisek
v kombinaci se suchou zemí a
kapkami deště které víří prach
(padá mu na tykadla)
běžec se obrací
Žiju!
Moje duše je jako les
netýkavky tu nazdařbůh vystřelují
zmatená přání
a pak se vysmívají chameleona nedostaneš
žije moc dlouho a často mění barvy
Víčka od láhví naplnil déšť
čas je milosrdný
za tisíc let se v hlíně rozloží
kořeny proroste
i ten nejzarputileší cit
od Stinohra
dne 15.06.2020 09:10 ·
5 Komentářů ·
235x čteno ·
po upozornění Inkou, jsem nad tím závěrem zpozorněla
páč jsem zprvu asi až tak nevnímala
ale ano, je dobrej, povedlo se ti to pěkně ukončit
a to je na básni dost důležité pro mne aspoň :-)
Závěr mi trochu "obehrál" o vjem, kterej možná neměl zaznít tak explicitně, razantně,
a možná že i čekaně - ale stejnou měrou jsem mohl já bejt, opět možná, na stejný vlně
a ty ses jen vynořila ve správnou chvíli blízko mýho šnorchlu,
nebo já se právě připlul včas nadechnout...
Napadá mi - proč pročítat po webech jinde a dohledávat vcelku marnou snahou
o zachycení novotvarů poezie, když tady se lze zachytit nejen štěpem,
ale téměř úplností stezky, kterou bych k ní chtěl kdy vejít.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
