jako dítě jsem to věděla
mým domovem jsou mraky
přesouvají se krajinou světla a stínu
občas se špičkou dotknou země
tam někde mám svůj dům
rozestlanou postel
cirro a alto cumulus
nejsem rovina ani skála
z venkova ani z města
mým domovem
jsou věčně proměnlivé časy
často závidím lidem
co mají svoje místo
svou víru svou hospodu
svůj kraj
i když já
jich mám vlastně víc
snad právě proto
nevěřím domům z písku
ani těm z kamene
nevěřím na teplou náruč
a že bych mohla
ještě někam patřit
dávám přednost
vzdušným proudům
usínám pod pantoflem řeči
a přece pustit z hlavy
staré známé tváře
by nejspíš znamenalo
nikdy nekončící déšť
II.
často se mi k ránu
zdává sen
že stojím v hale
na mezinárodním letišti
bez letenky
bez dokladů
a bez zavazadel
nemůžu tam ani zpátky
a tak se dívám na život tam za sklem
na jeho přílety
na jeho odlety
všechno vypadá tak lehce
a tak bez tíže
že začínám mít podezření
že se ve skutečnosti
dívám do akvária
a že letadla
jsou obrovští bílí žraloci
kteří požírají lidi
odvracím pohled
a pouštím se do sběru kelímků
zapomenutých na perfektně vyleštěné podlaze
jsou poloprázdné
a také rychle chladnou
ale pořád ještě
jsou v nich na dně sny
o dalekých krajích
a krásné budoucnosti
zatímco z nich piju
říkám si
že si mě třeba jednou někdo všimne
pozve mě na kávu
a nebude mu vadit
že si protiřečím
že nejsem rovina
ale ani skála
že mým domovem
jsou věčně proměnlivé časy
od Luisa
dne 17.07.2020 20:52 ·
12 Komentářů ·
300x čteno ·
Je to nádherný. Už když jsi to četla, tak mi spadla čelist. Hrozně se mi líbí, jak lehce navazuješ, přecházíš k dalším a dalším věcem a příběhům, jako bys byla nějaká nevyčerpatelná studnice nápadů. taky závidím lidem, co mají svoje místo. A pak ti mrační žraloci... vlastně když si to člověk uvědomí z letadla. Dala bych palec, ale nějak nevidím tu možnost... jak to?
ta první část se mi líbí víc, páš je taková vzdušná
v té druhé stojíš pro mne trochu víc při zemi, i když v oblacích
ale jak napsala Stína, krásně navazuješ, a to vlastně vždycky
ale jestli jsi tohle napsala ve vlaku, tak smekám :-)
taky nevidím možnost, dát palec???
Poznamenám tady samozřejmost: Z toho psaní se dá věřit, že by tak nějaký člověk vskutku přemýšlel a žil. Jen k tomu snu jsem podezřívavý, snová logika, tak jak ji znám, je mnohem čipernější a trhlejší. V nastíněným přemýšlení... snění který znám je vždycky zakotvený někde na zemi a bezstarostný? Inu to není ani z rychlíku.
Neverending Story, pokud bych měl pobrat ve shrnutí.
Tady u nás je hospoda hned vedle slepý koleje,
na který sou dva vagóny, určený k přespání pro unavený hosty,
poslední dobou spíš vagónovej penzion. Krásně udělanej.
Mi tak napadlo, když Tě teď čtu -
jeden někdy potřebuje prostor, zvuk, okolí, stav, kdy se mu píše nejlíp,
a Tobě ty z vlaku (vím, tady stacionárního) jdou,
tak vlastně proč občas nenastoupit...
...a že tu těch "básníků" bejvá několik habadějů denně:)
J.
(a pak taky tráva od langerový, abych nezapomněl...)
Neverending story, pch. Ale vím, že jo, mám básní s tématem předpředposlední strofy už nějakejch pár :) Hm. Ale neúmyslně.
Co se týče vlaků, z nějakýho důvodu jsem měla vždycky nejradši ty, co stojí, což je, ano, asi pech, ale u všech ostatních podléhám obavám z vykolejení natolik, že se to nakonec vždycky stane.
Jinak kolem mojí maringotky lány pořádně ostrejch kaktusů. A přísahám, že nezalejvám! :D
nekonečnej příběh v dobrým a ve smyslu schopnosti autorky
odrážet se tématicky k dalším a dalším zapsáním v jednom dílku tak,
aniž by návazy zněly nějak kostrbatě, strojeně, navíc...víš? :)
podobnej pocit mívám u koncertu flojdů v pompejích,
kdy si při jednom gilmůrově sólu pokaždý říkám:
„bože, ať to nikdy neskončí...“
Dala bych palec, ale nějak nevidím tu možnost... jak to?
taky nevidím možnost, dát palec???
Palce byly pro věčné přehmaty čtenářů a další jinou řevnivost prozatímně jako služba pozastaveny. Hodnotit můžete pořád - viz. okno úplně dole - hodnocení.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
