K bílé lilii
dav s anosmií
přivoní si
v jejím dlouhém stínu
lžím krátkých nohou
snáze uvěří.
V alejích systematicky amputované stromy
k nebi trčící
jak rozeklané sloní nohy
van surrealisticky mízu rozevlál
zástavou s heraldickým znakem
vyvrácené brokolice mozku.
Podzemní kovadlina pekla
už na kříže hřeby kuje
už lhostejné nám
kdo a koho ukřižuje.
Ani vítr neví, odkud vane
svět stádní a klamu plný
tepna koloběhu vyběhla (kamsi z těla)
zakopávám o zbylé Všechny ztráty světa
ty, ještě bolestně opomenuté
Seifertovo poetickou nostalgií.
Zahubím všechna zvuková znamení
nežiji, jen ulpívám
jsem lidské tvorče
živořící lomikámen slov.
Že po sté boží naděje postačí
lžím si a klamem ovíjím
tak svůdně tlachá, slibně hladí
její dluhy nevidím.
Přihlášení
