První usedá a první hovoří.
První báseň za poslední léta, kterou chci číst kdekoliv a kdykoliv, když se mi zrovna zachce, proto se jí naučím nazpaměť. Bude pořád se mnou.
raz by som chcela uvidieť
prach čo ti hlavu zvíri
a pomaly usadá
kým nezaznie číry tón zapýri sa záhrada
lebo ja s jedným krížom
roky hrám na klavíri
no ty ich tu máš aspoň päť
dobře vázat verš asi hudbu předpokládá, mám za to že ji máš v sobě
když o tom tak přemejšlim, on jí má v sobě asi každej
jen někdy je to jasná melodická linka a jindy zas nezřízený jazzový jamování
Má chvíle, věčné nic a znovu se k ní, k Tobě vracím.
Tahle má pro mě schopnost odvracet jakousi člověčí těžkomyslnost, trudomyslnost nad nedokonalostí, které jsme vlastními zajatci, že praduše pořád kmitá.
Neútočí prudce, přichází volně, pokojně, překonává drobné nutné disonance i významů slov svobodně a nenásilně, naprosto přirozeně. Druh melancholického kouzla a zpívá nadskutečně.
Pokaždé, když si ji předříkávám, rozprostírá se ve mně celý vějíř vzrušených nuancí euforie. Znovu se klaním Tvé autorské bystrosti, básnické elégii toho ladu a možná je to i diagnóza, co já vím.
Máš nevšední dar.
Staňte se registrovaným členem a můžete plně využívat webové stránky. Jako registrovaný člen, budete mít řadu výhod! NEZAPOMEŇTE, ŽE REGISTRACE NA WEBU VYUŽÍVÁ COOKIES
Přihlášení
