Další běžný den na stáži v cizím městě. Dnes se však necítím úplně dobře. Asi na mě něco leze. Snažím se soustředit a dokončit započatou práci.
Mám hlad. Podívám se na hodinky. Čas oběda. Dnes nemám nic sebou. Jako obvykle mám půl hodiny. Včera jsem zahlídla vietnamský obchod v budově naproti s nápisem Potraviny. Zvednu se od počítače a trochu se potácím. Je mi mdlo. Vidím rozostřeně. Chce se mi spát. To nic, koupím si něco k jídlu, udělá se mi lépe. Už několik hodin v kuse koukám do obrazovky laptopu. Jen mírný hypoglykemický záchvat a trochu přepracování. Přidržuji se stěn chodby u kanceláří a snažím se dostat z budovy. Nikdo si mě moc nevšímá, mají dost práce. Bolí mě oči. Jako kdyby mě někdo právě probudil z tvrdého spánku a já se nemohla zcela probrat. Chce se mi zvracet.
Vietnamka je nepříjemná. Snažím se zjistit, kde mají něco k jídlu. Asi mi nerozumí. Já nerozumím jí. Otáčí se zády a odchází. V pozadí vidím jen prodej oblečení. Mám jen půl hodiny. Vracím se do kanceláře. Ještě pár hodin a jedu zpátky do svého bytu s plnou lednicí.
Proberu se znovu u počítače v kanceláři. Ještě chvíli a jdu domů.
Potom procitám znovu. Je noc. Je mi špatně. Jsem strašně unavená. Jakoby mi někdo obrátil oči do hlavy. Snažím se je držet otevřené. Dívám se na hodinky. Je půl jedné. Všude se svítí. Nikdo nikde. Hledám kabelku a nemohu ji najít. Vypotácím se ven na chodbu. V jedné ze zadních místností zahlídnu muže. Nepoznávám ho. Vypadá jako bezdomovec, ale směje se. Drží nějakou láhev. Snažím se mu vysvětlit, že mi není dobře. Že hledám svou kabelku s mobilem a klíči od auta. Špatně se mi artikuluje. Vyslovit jednu větu mi dává neskutečnou práci. Sesouvám se po stěně do křesla. Muž se stále směje. Nakonec přináší mou kabelku. Pociťuji trochu úlevu. Zavolám známému, ať mě vyzvedne. Ztěžka nahmatávám mobil v kabelce. Není zapnutý. Vybil se? Nemá ani obal. Baterka je vyjmutá a rozlomená. Kromě toho, není v kabelce nic jiného. Klíče od auta jsou pryč. A bezdomovec jakbysmet. Snažím se dostat z budovy. Občas padám a zvracím. Točí se mi hlava. Potkávám uklízečku. Prosím ji o pomoc. Alespoň myslím, že to dělám. Uklízečka mi odmítá půjčit svůj mobil. Nakonec odchází a pohoršeně při tom kroutí hlavou.
Jsem venku na ulici. Nakonec přece musím někoho potkat. Chci si jen zavolat pomoc. Půjčit mobil. Vytočit číslo. Jenže je noc. Tichá noc.
Probouzím se někde na sídlišti. Už je světlo. Míjí mne mladší muž. Opravdu se snažím to vysvětlit. Jenže jen mumlám. Nakonec svůj mobilní telefon vyndává z vnitřní kapsy své džísky. Snažím se vyťukat telefonní číslo. Nejde to. Bříška prstů nemíří na určená čísla. Nechápu, co se děje. Znovu se pozvracím. Muž mi telefon vytrhává z ruky. Otáčí se a běží pryč. Je mi tak špatně. Tak strašně špatně.
Potkávám ještě pár lidí. Nikdo mi není ochoten pomoci. Možná si myslí, že jsem opilá. Opilá nebo zdrogovaná. Tak moc se mi chce spát. Tak moc se mi chce procitnout.
Znovu se vzbouzím až v nějakém bytě. Je tam starší a mladší žena. Snažím se znovu a znovu vyslovit svou prosbu. Ze všech sil. Z úst mi však vycházejí jen nesmyslné zvuky. Slovům se nepodobají. Oči v hlavě mě nesnesitelně tlačí. Každou chvíli ztrácím vědomí. Ve chvíli procitnutí zahlídnu, jak starší žena přece jen drží v ruce mobil. Vypadá to, že s novou technikou neumí. Přichází mladší žena. Mobil od druhé ženy přebírá. Vytáčí telefonní číslo. Z očí mi tečou slzy.
Přihlášení
