Čas hladoví.
Sápe se hnědýma pazourama po šlachách a do loketních a podkolenních jamek.
Na mě si ale nepřijde a já si zas nepřijdu na vodu, skrytou čtyři metry třicet pod úrovní svratecké nivy. Havrani starejch časů si sedaj po drátech vůkol a jsou v upomínku a svědectvím:
Chodíme po svěcený zemi už příliš dlouho, krajina gotická negotická.
V minulým životě, čtenářko, jsi se mohla narodit klidně jako žena Čejčskýho rybáře a já jako Komořanský rejdař.
Jak ale začít nový život, když pach toho starého ne a ne smýt? Jak prolomit stavidla krajnosti?
Křísni do dlaně pokoveným cárem a oblíkni bílý kabát.
Objevíš se po uši v pryžových šponách, někdo tě fotí.
A fouká ti do vzpomínek, kope do nervů.
Nepomáhá?
Zbývá zmapovat trasy městské hromadné dopravy a vozit se nocí sem a tam, jako léta páně 2016 mladá slečna Binková opile pendlující rozednívajícím se Brnem, klimbající v tíze spánkový deprivace.
Čtenáři, naskoč. Potkáš mě na lince 57 od Rozcestí po Slavíčkovu a hned číslem 81 na Nerudovu k Moravské zemské knihovně, kde ve třetím patře sedím nad celým ročníkem Večerního Českého slova nakladatelství Melantrich z roku 1920, který napřesrok oslaví celou stovku.
Nechtěli jsme to ale jet vpřed? Vždyť žádné spoje dnes do minulosti nejezdí.
Jen naopak.

  od Egon Sirka dne 06.11.2020 11:01 · 7 Komentářů · 188x čteno ·