Na plavkách s leopardím vzorem není nic špatného, pokud do nich máte postavu tak akorát a nejsou li prťavé, až hanba. Pomyslel si detektiv Querk a zvolil tedy raději plavky modrobílé barvy, s nenápadnou aplikací ve tvaru lodní kotvy, připevněnou na jejich pravoboku. Z mošny se v tu chvíli ozval tlumený zvířecí řev, plný hořkosti zrady. „Ale no tak, no ,“ poplácal ji pro uklidnění po boku Querk. „Však ještě není všem dnům konec,“ řekl, hodil jí už vrnící blahem na dno kovové skříňky číslo dvacet tři a rychle otočil zámkem. S ručníkem švihácky přehozeným přes ramena parmazánové barvy pak opustil šatnu, aby se vydal po schodech dolů k bazénům, splynout s davem. Strečkově idiotské kreativitě tak podle jeho soudu začala právě zvonit hrana.

Owen se probudil přesně v té poloze, ve které usnul, a to mu udělalo obrovskou radost. V kontaktu s polštářem byl pouze vrškem své hlavy, a zatímco svým trupem mířil dovrchu, každá z jeho nohou ukazovala v různé výšce jiným směrem. Aby mohl zamáčknout budík, musel z kapsy u pyžamových kalhot vytáhnout doposud pohodlně zastrčenou pravou ruku a tento nešťastný manévr jej vychýlil natolik, že se s žuchnutím ocitl na stropě. Ve vteřině tak ztratil příjemný pocit z čerstvě nabyté rovnováhy, začal mu nový den a on musel připustit, že opět neví kde je nahoře a kde dole. Nápad jeho rodičů, jejichž předčasný odchod tolikrát upřímně oplakal, totiž zařídit mu dětský pokojík jako optickou iluzi, mu do jisté míry předurčil jeho budoucí osud. Jakýsi druh smůly a nedůvěry, se pak Owena držel celý život. Nikdy si nenašel děvče například, kamarády by spočítal na jediné své noze, na které by mu stačil jediný z jejich prstů. Navíc nešlo o kamaráda běžných lidských standardů, ale ze všeho nejvíc o hlas v hlavě.
„Hlas v hlavě, hlas v hlavě, takový klišé! Není už na čase přijmout fakt, že jsem skutečný?“
Owen se ušklíbl a vyskočil zpět na postel. „Skutečný, ha! To nemyslíš vážně, Tenore? Můžu se snad o tebe opřít, řekni, můžu?“
„Leda hovno, Owene! A to ty moc dobře víš! S těmahle kravinama už na mě nechoď, buď tak hodnej.“
„Pff“ ufoukl opovržlivě Owen a velice opatrně slezl z postele. „Nechci se hádat hned po ránu. Co si dáš k snídani?“
„To co ty.“
„Cha! Vidíš!“ zvolal vítězoslavně Owen.
„Na nějaký experimenty, na rozdíl od tebe, dnes nemám náladu!“ řekl nakvašeně Tenor a na dlouhou dobu se odmlčel.

„Kam dnes půjdeme?“ zeptal se těsně před polednem.
„Mmflel fem, ve ha moftihy,“ odplivl Owen vedle umyvadla, vypláchl si ústa a zubní kartáček upustil na zem.
„Nezdá se ti, že na nich poslední dobou umírá příliš mnoho koní?“
„Pořád jich doběhne dost na to, aby celá ta záležitost dávala nějaký smysl a právě to já teď potřebuju ze všeho nejvíc.“
„A nechceš jít radši za ní?“ zeptal se Tenor.
„Neexistuje Tenore! N-E-E-X-I-S-T-U-J-E!!! A kdyby nakonec ano, nechápu jak funguje, jakým způsobem se může propojit právě se mnou, nebo vůbec mi pomoc. Jsem vyřízenej, rozumíš ? Nevím co dělám, proč to dělám, nevím, jestli když jdu rovně zrovna nezatáčím, takže mě s ní už jednou pro vždy přestaň otravovat. Jestli chceš pojď se mnou na dostihy, ale o krizových membránách už ani slovo, jasný?“
„Dobře, dobře, jenom klid.“
„Navíc, i kdyby nakrásně byla,“ pokračoval teď už plačtivě Owen. „Dutohlav mě k ní nikdy nepustí. Ani jeden z nich nedovolí cizinci se k membráně jen přiblížit, vidět ji, aby mohl přestat pochybovat. Už nemám sílu, Tenore!“
„Jasný kamaráde, hlavně se uklidni, dobře? Jdeme na dostihy! Řeknu ti kudy.“
----

„ PŘICHÁZÍ ČAS LARVYČÉÉÉK!“
Z amplionu připevněného na střeše hlavní budovy se prostorem rozletěl nadšený mužský hlas a většině návštěvníků plovárny Oáza tato skutečnost způsobila příjemné zachvění u osrdí.
„NA DRUHÝ BŘEH LEHCE VKROČÍ, KDO NEZMIZÍ RYCHLE Z OČÍ!“
Pokračoval hlas z amplionu v šarádě, a zatímco zkušenější návštěvníci již po prvním upozornění spurtovali ke svým dekám a lehátkům, novější z nich teprve teď kvapně opouštěli bazény, mířili do bezpečí svých stanovišť, a tam se narychlo balili pod osušky a ručníky, škytající při tom vzrušením i tělesným vyčerpáním.
„ HRŮZNÝ TURBÍN ZLOSTNĚ SKLOVE, TOHO KDO DÁL V MOŘI PLOVE!“

„Mám vám vyřídit od slečny Morganové, že budeme v bazénu měnit vodu, pane! Asi abyste nebyl nějakej vykulenej, nebo nevím.“
Querk si na svém lehátku dlaní zaclonil oči a vzhlédl do vousem zarostlé tváře plavčíka naklánějící ho se nad ním.
„A co je v nepořádku s tou, co tam je?“ odvětil chladně.
„Vůbec nic, ale mohla by se žluknout,“ nenechal se plavčík zaskočit suchopárnou reakcí.
Querk pozvedl zvědavě obočí.
„A když je žluklá, tak se jí turbína,“ plavčík se chytl pravou rukou za nos a našpulil znechuceně rty. Druhou ruku rozpohyboval v záměrně komicky zženštilém vibrátu.
„Rozumím“, ubezpečil ho Querk.
„Proč vlastně nejste v kokonu, společně s většinou?“ zeptal se plavčík. „Anarchista?“
Přes Querkův obličej přelétl na vteřinu stín překvapení.
Muž si rychle rozcuchal vlasy, jedna z dlaní mu ztěžkla imaginární koulí a na druhé schoval v pěsti palec. Rozhlédl se nervózně na obě strany, přiblížil pěst ke kouli v levé ruce, palec bleskově vytrčil nahoru a začal jím ladně plápolat. Nemohlo být pochyb.
„Dost, dost!“ zastavil jej kvapně Querk. „Už chápu.“
Plavčík sfouknul v poslední chvíli plamen a Querk si slyšitelně oddechl.
„Jste dobrý, řekl bych,“ pochválil jej detektiv. „Nechcete mi pomoci vyřešit jeden po čertech zapeklitý případ?“
„Případ?“ plavčík si opět uhladil vlasy a zadíval se zkoumavě do Querkovy tváře.
„Ano. Jmenuji se Preston Querk, jsem soukromý detektiv a v současné době, ačkoliv se to možná nezdá, zde vyšetřuji případ imbecilní existence muže, přezdívaného Strečko. Víte o kom je řeč?“
Plavčík se opovržlivě usmál. „Na Střečka nevěřím. Vím koho asi myslíte, zaslechl jsem cosi, ale nebojím se ho.
„Výborně“, zaradoval se Querk. „Většinou pracuji sám, ale tentokrát mám dojem, že mi pomoc zdatného a odvážného mima přijde nesmírně vhod. Celý problém se Strečkem je podle mého názoru v komunikaci a s tou vy, nemáte naopak sebemenší problém, řekl bych.“
Plavčíkova zarostlá tvář znachověla rozpaky. „Dobrá tedy,“ řekl po chvilce. „Zapnu jen turbínu a jsem tu jak…“ plavčík se akrobaticky vyšvihl do sedla koně, do rukou vzal opratě a začal rytmicky kývat tělem.
Querk se pousmál. „Neznám vlastně ještě vaše jméno.“
Muž si významně poklepal prstem pravé ruky na cedulku s nápisem Dimitrij připevněnou na svém modro bílém tričku a pustil na chvilku opratě. Na to kůň čekal. Prudce vyhodil zadek do vzduchu a nebohý plavčík žuchl na zem k jeho nohám, jak pytel obroku.
„Někdy sám sebe děsím,“ posteskl si Dimitrij, zatímco se ztěžka zvedal.
„Jste nadaný, mladý muž, Dimitriji. Jistá forma odvahy, rozvahy a řekněme přehledu, přijde až s věkem. Věřte mi.“ Povzbudil konejšivě plavčíka Querk, a prozatím se oba muži rozloučili.
„POUZE TEN, KDO Z LARVY TRČÍ, NEOKUSÍ ZUBY VLČÍ!“ zavyhrožoval si ještě naposledy amplion a práce na bazénu započaly.

Prostor plovárny se teď zpřehlednil. Téměř všichni návštěvníci byli úhledně zabaleni do svých froté kokonů, a zvláštně klidní. Ti, kteří zůstali venku, buď stáli s rukama spojenýma za zády a hlavou vyvrácenou proti slunci , nebo se líně trousili pažitem ke stánkům s občerstvením. Atmosféra plovárny Oáza, se teď ze všeho nejvíce blížila klidu v ospalém lázeňském městečku. Oproti nervozitě, která u návštěvníků sálala ještě před pár minutami, šlo o výraznou změnu. Querk se však touto změnou nenechal ukolébat. Jako zkušený detektiv moc dobře věděl, že nejsilnější hrom přichází do nejhlubšího ticha. Jako rozvážná šelma opět usedl do svého lehátka a sluneční brýle, doposud tak trochu akademicky umístěné na čele, nechal rychlým škubnutím obočí dosednout ke kořenu nosu. Nebylo pochyb, Střečkův čas přicházel.

  od leporelos dne 17.12.2020 22:33 · 12 Komentářů · 231x čteno ·