Probudilo mě vycházející slunce. Pomalu jsem vstal, šel do koupelny a opláchl si obličej. Pak jsem se převlékl a sešel dolů, do jídelny. Nandal jsem si cornflaky s mlékem, nalil čaj a sedl si k volnému stolu. Po snídani jsem se vrátil do pokoje, vyčistil si zuby a vydal se na přednášky. Už druhým rokem jsem studoval v Praze žurnalistiku. Bydlel jsem na koleji, rodiče jsem měl v jižních Čechách. Na univerzitu jsem to od koleje neměl daleko. Když jsem dorazil na místo, bylo ještě zavřeno a tak jsem spolu s hloučkem studentů postával venku. Na to, že byl duben, bylo celkem teplo. Konečně nás pustili dovnitř. V aule jsem si sedl dopředu, nahrával jsem si totiž přednášky na diktafon a mezitím si dělal poznámky. Na koleji jsem si pak přednášky znovu poslouchal, pamatuju si víc, to co slyším.
„Je vedle tebe volno?“ zeptala se mě moc hezká brunetka.
Nikdy jsem si jí nevšiml, asi sedávala vzadu.
„Jo, jasně,“ odpověděl jsem a usmál se na ni.
Sedla si vedle mě a vyndala si z tašky blok a propisku. Rád bych si s ní povídal, ale nějak jsem nevěděl, jak začít. Všimla si, že se na ni dívám.
„Nahráváš si přednášky?“ zeptala se při pohledu na diktafon.
„Jo,“ řekl jsem.
„Mimochodem, jsem Lenka,“ představila se mi.
„Petr,“ řekl jsem i já své jméno.
„Ráda tě poznávám, Petře.“
„Já tebe taky. Ty jsi z Prahy?“
„Ano.“
„Já až z Českého Krumlova, bydlím kousek odtud na koleji.“
„Aha. No, já ještě bydlím s rodiči, ale až dostuduju, chci si najít byt.“
To už přicházela profesorka a tak jsme náš rozhovor museli ukončit.

V poledne jsem si o pauze mezi přednáškami došel na oběd a pak už čekal na další výuku. Lenka si zase sedla vedle mě.
„Ty Petře, nechceš jít večer do kina?“
To má být pozvánka na rande? uvažoval jsem.
„No… rád. Kde a v kolik bychom se sešli?“
„Ve Floře v šest.“
„Tak jo. Budu se těšit.“
„Já taky,“ usmála se Lenka.
Vyměnil jsem baterky v diktafonu a připravil si blok na poznámky.

Po přednáškách jsem se prozatím rozloučil s Lenkou a šel na kolej. Hodil jsem si sprchu, vzal si čisté oblečení a rychle si došel na večeři. Přesně v šest jsem už nedočkavě postával u kina ve Floře.
„Ahoj,“ uslyšel jsem za sebou Lenčin hlas.
„Jsi přesný jak hodinky,“ usmála se.
„Na co půjdeme?“ zeptal jsem se.
„Já bych docela ráda viděla Dánskou dívku, co ty na to?“
„Jo, klidně.“
Koupili jsme si lístky a posadili se v pohodlných křeslech v kinosále. Za chvilku začali promítat. Film mě hodně zaujal, nevím proč, ale hlavního hrdinu nebo spíše hrdinku jsem tak nějak chápal. Když film skončil, byl jsem naprosto ohromený. Postava Einara/Lily mi přišla tak blízká! Šli jsme s Lenkou ulicí, bydlela kousek odtud. Před vchodem jejího domu se mě pokusila políbit.
„Promiň, tohle nemůžu,“ řekl jsem, i když se mi moc líbila.
„Proč?“
„Prostě nemůžu, nezlob se.“
„Hm, tak se měj!“ řekla smutně a zmizela ve dveřích.
Díval jsem se za ní a najednou věděl, že ten film mi změnil život.

  od EmilieStejskalova dne 02.03.2021 12:18 · 4 Komentářů · 205x čteno ·