Ve vlasech už jen stříbro mám,
snad od paprsků měsíčních,
občas si s verši zahrávám,
vykouzlím úsměv na rtech svých.

A mívám pocit fiktivní,
že cítím dotek dlaní tvých,
srdce tvé rolničkou mi zní,
zas hladíš mne, slyším tvůj smích...

Je krásné o očích si snít,
v nichž duše tvá se odráží,
na chvíli chtěl bych s tebou být
na onom snovém nádraží,

odkud vlak touhy vyráží
do země přání splněných,
kde láska není závaží
a smutky shoří jako vích...