Budou mě chtít usvědčit z básnické lži: každý bude opakovat, že bydlím v ulici Fontaine a že na tohle mi neskočí. Přisámbůh! Ale je si jistý, že tenhle zámek, kterým ho provázím, je jen obrazem? Co kdyby ten palác přece existoval! Moji hosté jsou tu, aby se za to zaručili; jejich rozmar je zářivou cestou, která tam vede. Žijeme opravdu podle své fantazie, když tam jsme. A jak by to, co dělá jeden, mohlo druhému vadit, tady, kde je člověk chráněn před sentimentálním pronásledováním a má dostaveníčko s příležitostmi?
Člověk míní a jen on sám také mění. Záleží jen na něm, aby si cele patřil, to znamená, aby uchovával v anarchickém stavu každým dnem hrozivější tlupy svých tužeb. Poesie ho tomu učí. Ta v sobě chová dokonalé odškodnění za všechny trampoty, které snášíme. Může být také přikazovatelkou, pokud jen jsme účinkem nějakého méně intimního zklamání dovedeni k tomu, abychom ji pojímali tragicky. Kéž přijde čas, kdy nadekretuje konec peněz a sama bude lámat pro zemi chléb nebes! Budou tu ještě shromáždění na veřejných prostranstvích a hnutí, o nichž jste nedoufali, že se na nich budete podílet. Sbohem absurdnímu vytřiďování, snům rozvíjeným v propasti, rivalitám, dlouhým trpělivostem, prchavému sledu období, umělému řádu idejí, zábradlí chránícímu před nebezpečím, času, který je všemu vyměřen! Ať si jen člověk dá tu námahu, aby poesii praktikoval. Není právě na nás, kdo jí už dnes žijeme, abychom se vynasnažili prosadit to, co pokládáme za nejúplnější výsledek našeho zjišťování pravdy?