Explicitně popsat každou ze špatných vlastností Jacka Surghama. Důsledně trvat na zmínce o jediné jeho dobré, dejme tomu. Ale výsledek? Stál by vůbec za to?
Proč plýtvat slovy, energií i časem. Jack Surgham je přesně ten typ cápka, kterej na vás mrkne těsně před tím, než s ním kulturisti v pekle mrsknou o sloup do ruda rožhavený smůly. Před tím nic. V pořádku. On ale bude chtít účast. Prostě udělá poslední sexy cukrblik, zbyde z něj jen pára, konec, další prosím. Najednou má strach. A ve vás by měl zůstat po zbytek života pocit, že to možná mohlo být všechno nakonec trochu jinak? Do prdele s Jackem Surghamem! Třikrát do prdele s ním, i s jeho tolik nešťastným životem! Tečka.

Jako děcko jsem musel zažít něco naprosto fantastickýho, ale už přesně nevím o co šlo. Vlastně čtyři krásný zážitky, každý v jinym ročním období. Ještě po padesátce se mi na podzim s vůní vlhkého listí, po těle rozlil na pár vteřin pocit absolutního štěstí. Už už to vypadalo, že se mi před očima otevře vzpomínka, která vše objasní, ale najednou prásk a bylo to pryč. Jako když si chcete pšiknout. Všechno je připraveno, nastaveno tak akorát, v nose vás zasvědí na tom správnym místě a ... šlus. Je to v pryč. Jen tohle bylo kratší a tisíckrát intenzivnější. Romantická záhada. V zimě bylo spouštěč křupnutí sněhu pod botou, v létě zase sluncem vysušený, placatý tělo žáby na silnici. A jaro? K čertu s jarem!

Když sem dostal tuhle práci, nebyl jsem na tom zrovna nejlíp. Umřel mi sklípkan Rúfus. Týden pšíkal, chrastilo v něm, najednou sebou zaškubal, byl ten tam a přede mnou se naplno rozevřela prázdnota samoty. První měsíc sem se z ní snažil propít. Nepropil. Měsíc je málo na tyhle věci a navíc, něco to stojí. A tak jsem začal číst. Ale všechny ty vymyšlený příběhy o lásce, smrti a zradě, do kterých jsem nahlédl v porovnání s tím, co potkalo mě neobstály. Třetí měsíc sem se rozhodl to všechno hodit za hlavu. V tom zazvonil u dveří tenhle divnej chlap.

Někdo si představuje peklo jako sedm těch úplně nejpříšernějších dní jeho života, který prožívá pořád dokola. Spánek mu dovolí si na pár hodin odpočinout, nabrat síly a co je nejdůležitější, zapomenout. Ráno jekot, síra, efekty a jede se nanovo.
Jinej má zato, že peklo je černočerná tma. Nic než tma a ticho. Bez sebemenšího náznaku změny, či tělesnejch potřeb. Jste v ní jen vy a vzpomínky. Na slunce, na lásku, na svý děti, na rodiče... napořád.
Těch výkladů a fantazií ohledně pekla je jistojistě moc, to dá rozum, nebo teda co. A nejspíš má každej peklo takový, jaký si zaslouží, nebo na jaký věří. Nebo možná, a to spíš, je to jinak a skončí na místě, který by v nejhorších snech a myšlenkách vůbec nečekal. Ale tady je potřeba jen vědět, že peklo prostě je a basta. Opravdu. Navíc ze začátku, pro mě, skutečně jen taková díra ve skále.
Ten chlap tenkrát za dveřmi, vypadal jako vágus, smrděl jako vágus a náš dialog rozhodně nebyl daleko od toho, si teda myslím, jak spolu dva opravdový vágusi mluvěj.

"Nemáš někdy chuť, to všechno hodit za hlavu hovnošňupe?"
"Některý dny víc, než jiný."
"No a přesně takovýhle vokurky já hledám."

"Další!"

Belzebub vypadá trochu jako profesionální hráč snookeru, mixlej italským pornohercem z osmdesátek. Je obklopenej bandou různě zdeformovanejch nedomrdů s předloktím Pepka námořníka a všichni dohromady milujou klasickou hudbu. Hlavně chudáka starýho Vágnera, ten to vodsere pokaždý nejvíc. Určitě to takhle nevypadalo vždycky, i peklo jde možná trochu s dobou, ale co furt nejspíš stejný je, tak ta jejich úmluva s druhou stranou. Víte koho myslím.
Autentickej přepis nemám, to dá rozum, ale představuju si to takhle.

"Říkám ti, začnou vraždit, smilnit, krást a podvádět. Navíc, víš co ještě?"
"Neznáš je, nesuď."
"Dobře."
"Vyber na bránu jednoho z nich, ale žádnej temnej zvrhlík od někud z Podkarpat, rozumíš? Normální homo sapiens, nebo jak si říkají a rozhodně žádný mladý tele.
Tomuhle frajerovi ať každej hříšník odvypráví svůj příběh a ten ať rozhodne.
Za těhle podmínek, si měj separační kliniku a dělej tam pak s nimi co chceš. Howk."
"Služebníček..."

"Tady si dej věci trotle. Až se rozkoukáš, jdi k bráně.' Řekl jeden z mých nových kolegů a ukázal škaredě zakřiveným prstem na jednu z děr ve stěně.
Je až s podivem, vážně, jak málo z lidí nakonec skutečně skončí až u mě. Vlastně tu ještě nikdo nebyl. Neptám se na postupy, různý selekce a tak.
Třeba jsou zatím všichni někde poschovávaný, než se jim vyřídí potřebný papíry, sem si ze začátku myslel. Namačkaný na sebe, jak v thajským vězení, hezky tělo u těla a čekají na to, co s nima bude teď dál.
Čas od času cítím v nose takové svědění, jako před pšíknutím, všechno je nastavený tak akorát a najednou šlus. Je to pryč, ztratí se to.
Přestaly mi růst vousy i nehty.

  od leporelos dne 02.03.2023 08:43 · 1 Komentářů · 116x čteno ·